Viktor Karlík

Soukromý kurz "úvodu do filosofie" inicioval Gombrowiczův přítel Dominique de Roux ve snaze odvrátit těžce nemocného spisovatele od sebevražedných myšlenek.

Město a jeho lampy i jiné bytosti na obrazech, grafikách, v bronzech, železných plastikách a v textech Viktora Karlíka. Kniha prací z let 1990-2010 s úvodní esejí Pavly Pečinkové a v grafické úpravě Luboše Drtiny. Česko-anglicko-francouzské vydání u příležitosti pařížské výstavy Les Lumieres de la ville.

Město a jeho lampy i jiné bytosti na obrazech, grafikách, v bronzech, železných plastikách a v textech Viktora Karlíka. Kniha prací z let 1990-2010 s úvodní esejí Pavly Pečinkové a v grafické úpravě Luboše Drtiny. Česko-anglicko-francouzské vydání u příležitosti pařížské výstavy Les Lumieres de la ville.

Sbírka Autentický kulovátor Víta Kremličky, jednoho z nevýraznějších současných českých básníků, vychází v Edici Revolver Revue v grafické úpravě evokující legendární samizdatové vydání. Typografickým základem-sazbou nového vydání je zvětšený původní autorův strojopis. Ve výtvarném pojetí Autentického kulovátoru jsem se snažil zpřítomnit dobu samizdatu a v kresebném doprovodu zároveň soudržnost celé sbírky vyjádřit motivem jakéhosi převodu, který lze též vnímat jako stroj-naviják, jímž básník-rybář loví v řece slov , píše v doslovu ke knize Viktor Karlík.

Autobiografická próza autorky (1943), publikujicí dosud převážně v Revolver Revui, zachycuje první roky jejího života. Příběh dítěte, narozeného do neúplné rodiny na slováckém Kyjově, rámují vnější události let 1943-1949. Touha po láskyplném přijetí ve světě dochází naplnění nečekaným způsobem. „Eliška Vlasáková [...] napsala už dvě knihy. V jedné, nazvané Jako sen aneb Zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín, vzpomíná na rok prožitý v Domově, kde její maminka pracovala jako švadlena. Ale pro dnešek zůstaneme u knížky, kde se jedním okem ohlíží za svými léty předškolními. Ta mě zaujala hned od prvních stránek a z několika důvodů. Za prvé přivádí čtenáře k polohám a osudům na pohled nenápadným a obyčejným, ale zevnitř nabitým zvláštní energií a svérázností. Za druhé nepředvádí žádná literární kouzla a vypráví jazykem přímočarým a průzračným, jako by autorka mluvila k sobě, a tedy k někomu, před kým nepotřebuje nic zkrášlovat ani zakrývat. Za třetí neuplatňuje své psychologické vzdělání žádnými teoretizujícími komentáři, a přesto je prozrazuje tím, jak soustředěně pozoruje, co se jí nepřestává vybavovat z paměti: své dávné vjemy, pocity, zážitky, chování blízkých lidí. Všechno co z dětství proudí pamětí snad každému, ale co ne každý dokáže vylovit a podržet tím pravým slovem, v nezašlé barvě, v nerozmazaném odstínu. Eliška Vlasáková spouští do toho proudu ne-li síť, pak aspoň neúhybné prsty a hledá a nalézá.“(Antonín Přidal)

Autobiografická próza autorky (1943), publikujicí dosud převážně v Revolver Revui, zachycuje první roky jejího života. Příběh dítěte, narozeného do neúplné rodiny na slováckém Kyjově, rámují vnější události let 1943-1949. Touha po láskyplném přijetí ve světě dochází naplnění nečekaným způsobem. „Eliška Vlasáková [...] napsala už dvě knihy. V jedné, nazvané Jako sen aneb Zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín, vzpomíná na rok prožitý v Domově, kde její maminka pracovala jako švadlena. Ale pro dnešek zůstaneme u knížky, kde se jedním okem ohlíží za svými léty předškolními. Ta mě zaujala hned od prvních stránek a z několika důvodů. Za prvé přivádí čtenáře k polohám a osudům na pohled nenápadným a obyčejným, ale zevnitř nabitým zvláštní energií a svérázností. Za druhé nepředvádí žádná literární kouzla a vypráví jazykem přímočarým a průzračným, jako by autorka mluvila k sobě, a tedy k někomu, před kým nepotřebuje nic zkrášlovat ani zakrývat. Za třetí neuplatňuje své psychologické vzdělání žádnými teoretizujícími komentáři, a přesto je prozrazuje tím, jak soustředěně pozoruje, co se jí nepřestává vybavovat z paměti: své dávné vjemy, pocity, zážitky, chování blízkých lidí. Všechno co z dětství proudí pamětí snad každému, ale co ne každý dokáže vylovit a podržet tím pravým slovem, v nezašlé barvě, v nerozmazaném odstínu. Eliška Vlasáková spouští do toho proudu ne-li síť, pak aspoň neúhybné prsty a hledá a nalézá.“(Antonín Přidal)