Dana Kasperová

Publikace analyzuje program a hlavní cíle, které zastávala významná meziválečná učitelská organizace – Československá obec učitelská (ČOU) –, jež spoluutvářela spolkový učitelský život v meziválečném Československu v letech 1920–1939 a sehrála zásadní roli ve dvou stěžejních tématech meziválečné pedagogické diskuse – v reformě školy a reformě vzdělávání učitelů národních škol. Kniha sleduje Československou obci učitelskou jako mimořádný příklad učitelské organizace usilující po vzniku samostatného Československa jak o sjednocení všech tehdejších učitelských spolků, tak o reformu učitelského vzdělávání a o vysokoškolské vzdělání učitelů národních škol. V neposlední řadě také analyzuje význam spolkových institucí ČOU v procesu reformy školy, zejména ohledně vymezení reformního školského programu, jeho propagace mezi učitelstvem i širší veřejností a následného prosazení v diskusi s ministerstvem školství.

Publikace se zaměřuje na otázku vývoje, vymezení vzdělávacích cílů a obsahů obecných a měšťanských škol jako institucí, v nichž většina meziválečné populace v ČSR plnila povinnou školní docházku. Národní školství je tematizováno jako prostředek řešení takzvané národní i sociální otázky v mnohonárodnostním Československu. Nastíněna je diskuse v oblasti vztahu školy a církve, ale i problematika výchovy občana demokratického státu. Každodenní chod národních škol byl výsledkem odborné pedagogické debaty, ale i diskuse v širší učitelské veřejnosti sdružené v mnoha organizacích, odborných fórech a institucích.

Práce, jejímž tématem je problematika vzdělávání židovských dětí a mládeže v Protektorátu Čechy a Morava a později v ghettu Terezín, rekonstruuje postupné vylučování těchto dětí z německých i českých protektorátních škol a diskriminační opatření uplatňovaná vůči židovskému obyvatelstvu ve školství, které v létě 1942 vyústily, v rámci "konečného řešení židovské otázky", v úplný zákaz vyučování. Stranou nezůstává ani porovnání s obdobnými protižidovskými opatřeními na školách v třetí říši. Ve druhé části studie představuje teoreticko?výchovné principy terezínských vychovatelů na základě jejich vlastních dochovaných zpráv a ukazuje jejich realizaci na konkrétních příkladech českého chlapeckého a dívčího domova. Pozornost je věnována také myšlence výchovy v a k společenství, ilegálnímu vyučování i uměleckým činnostem probíhajícím v každodenní hrůzné realitě terezínského ghetta.