Martina Kastnerová

Záměrem monografie je poskytnout souhrnný přehled teorií interpretace, jejichž tématem bývá Shakespeare, resp. renesanční literatura, přičemž se s ohledem na rozsah problematiky zaměřuje na koncepce současné, vytvářející konfrontační rámec vybízející ke komparaci a analýze. Nekončí se však konstatací neslučitelnosti interpretačních postupů, které se navzájem vyvracejí; nýbrž se ukazuje, že i postupy, jež zastřešují odlišná teoretická zázemí, mohou na základě oboustranné diskuse tříbit to, co bude možno nazvat metodou interpretace Shakespearova díla. Hovoří-li se v titulu o hledání adekvátního interpretačního přístupu, důraz je kladen zejména na slovo "hledání", kterým by měla být naznačena neukončenost procesu, jímž se bude monografie ubírat. A zmiňuje-li se charakteristika "adekvátní", pak neaspiruje na to býti metodou jedinou a obecně aplikovatelnou, nýbrž postupem, jenž může probíhat po variabilních cestách a ukazuje se být funkčním pro daný okruh zkoumání, kterým je v tomto případě Shakespearovo dílo.

K mnoha změnám, kterými procházela společnost alžbětinské Anglie, patří i nová role „básníka z povolání“ – autorka knihy ho přirovnává k postavám dnešní popkultury: jsou obecně známé, jsou jim přisuzovány slušné výdělky, ale ne vždy slušná pověst. Jeden z nich, dramatik Ben Jonson, sám sarkasticky poznamenává: Básník je ten /…/ ubožák, který se poezií musí živit. – Tito „ubožáci“ však měli pestré osudy i role: byli básníky i teoretiky, dvořany, politiky, prosazováním a kultivováním „lidového jazyka“ posilovali národní kulturní autonomii nejen ve vztahu k dříve nedotknutelné autoritě klasiků antiky, ale i vůči soudobě „konkurenci“ na evropském kontinentě. Nejen William Shakespeare a Ben Jonson, ale i jejich méně proslavení současníci Philip Sidney, Edmund Spenser a George Puttenham svým dílem i svými osudy dobový ideál spoluvytvářeli, ztělesňovali – nebo také zpochybňovali… Číst o nich přináší i dnes poznání bezmála dobrodružné.

Když Philip Sidney 17. října 1586 v mladém věku třiceti dvou let umírá následkem zranění z bitvy u Zutphenu, jeho díla kolují pouze v rukopisné podobě, některá zůstala nedokončena. Přesto je jeho osobnost postupně utvářena do podoby kultovního hrdiny a básníka, počínaje líčením jeho hrdinských skutků i smrti a pokračujíc monumentálním pohřbem, jenž údajně jeho tchána Francise Walsinghama přivedl takřka na mizinu, či elegiemi na jeho počest. Monografie líčí dobrodružnou iniciační cestu mladého Philipa Sidneyho na evropský kontinent, jež ho zavedla do Paříže bartolomějské noci, ale také do Vídně a Prahy, kde navazuje kontakt s rodinou Tadeáše Hájka z Hájku. Vyprávěny jsou též příběhy těch osobností, které do jisté míry zůstávaly ve stínu Sidneyho kultu: jeho mladšího bratra Roberta Sidneyho, jehož poezie je ústím jeho společenské a politické frustrace; jeho sestry Mary Sidney Herbert, hraběnky z Pembroke jádrem její literární kariéry je truchlení po mrtvém bratrovi a převzetí role jeho literárního dědice; a konečně jeho neteře lady Mary Wroth, která důmyslným způsobem komponuje své dílo jako fikci s biografickými prvky (včetně mileneckého vztahu s bratrancem Williamem Herbertem).