Jack Kerouac strana 2 z 6

Román Na ceste spôsobil v Amerike konca päťdesiatych rokov kultúrny výbuch a Jack Kerouac sa stal ikonou novej, spontánnej a odtabuizovanej literatúry. Legendárna biblia bítnickej generácie je dnes jednou z najlepších kníh minulého storočia. Je generačnou výpoveďou a reakciou na spoločenský paradox svojej doby: Amerika bola síce na vrchole hospodárskej stability, no jej choroby boli čoraz viditeľnejšie. Kniha vychádza pri príležitosti 100. výročia narodenia Jacka Kerouaca.

Román Na ceste spôsobil v Amerike konca päťdesiatych rokov kultúrny výbuch a Jack Kerouac sa stal ikonou novej, spontánnej a odtabuizovanej literatúry. Legendárna biblia bítnickej generácie je dnes jednou z najlepších kníh minulého storočia. Je generačnou výpoveďou a reakciou na spoločenský paradox svojej doby: Amerika bola síce na vrchole hospodárskej stability, no jej choroby boli čoraz viditeľnejšie. Kniha vychádza pri príležitosti 100. výročia narodenia Jacka Kerouaca. Jack Kerouac (1922 – 1969) je jedným z najvýznamnejších predstaviteľov beat generation a autorom troch zbierok poézie a vyše pätnástich, často autobiografických, románov. V sedemnástich si zbalil kufre a presťahoval sa do New Yorku. Ohromujúce veľkomesto bolo explóziou nepoznaného. Kerouacovi do života vniesol celoživotnú lásku k jazzu a rozhodnutie venovať sa písaniu, no aj experimentovanie s drogami. Oddal sa tam priateľstvu s Allanom Ginsbergom a Williamom Burroughsom a vzniklo nové literárne hnutie: beat generation. V Kerouacovom diele nájdeme silné ovplyvnenie katolíckou vierou, budhistickými meditáciami i jazzovými improvizáciami. Napriek jeho túžbe po otvorenosti a necenzurovanej spontánnosti zažíval obdobia ťažkých depresií a osamelosti. Na následky alkoholom podlomeného zdravia zomrel vo veku štyridsaťsedem rokov.

Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii – mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí. Tak či onak, je nepochybné, že jedním z vrcholů autorova básnického díla jsou jeho haiku. Kerouacův zájem o tuto japonskou básnickou formu byl hluboký a dlouhodobý; od poloviny padesátých let až do své smrti v roce 1969 si úderná trojverší zapisoval do deníků, prokládal jimi své dopisy, romány či eseje atd. Postupně přitom dospěl k vlastní podobě, tzv. „západnímu haiku“, které se nenechává omezovat přísnými formálními pravidly, ušitými na míru japonštině, přesto si z dané formy uchovává to podstatné: schopnost zachytit ve třech krátkých verších jedinečný obraz světa, „zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. Kerouacova Kniha haiku, poprvé vydaná teprve po autorově smrti, přesvědčivě dokládá, že ve svém úsilí o zvládnutí zdánlivě snadné, ve skutečnosti však nesmírně obtížné formy Kerouac uspěl beze zbytku.

Autobiografický román Big Sur z roku 1962 patří k tomu nejlepšímu, co Jack Kerouac napsal. Existenciální a tvůrčí krize, kterou prochází jeho románové alter ego Jack Duluoz, se promítá do rytmu prózy, jejíž účinky jsou místy až hypnotické. Jack, vyčerpaný věčným flámováním a dotěrnou pozorností fanoušků i novinářů, prchá přes celé Státy až k pobřeží Tichého oceánu, do chaty skryté na dně Ratonského kaňonu u Big Sur. Sám uprostřed divoké přírody chce najít ztracenou rovnováhu a soustředění na práci. Bukolické rozjímání však brzy vystřídá transcendentní děs... Big Sur je kniha o krajnosti, o zběsilé touze po životě, o děsuplné kráse světa, ale i o bolestném střetu s prázdnotou a příliš blízké hranici, za níž číhá zoufalství a šílenství. V tomto ohledu Kerouac bravurně a osobitě navazuje na ta největší témata básnického romantismu. A v závěrečné poemě „Moře“ lze zaslechnout ozvuky tradice, k níž se hlásí Eliotova „Pustá země“.

Útlou prózu Podzemníci prý Jack Kerouac napsal v benzedrinovém rauši za tři dny a noci. Ať už je to pravda, nebo ne, je nepochybné, že kniha dokonale naplňuje autorovu představu „spontánního psaní“, stylu, který Kerouac dle vlastních slov „sám objevil pro narativní umění; autor v něm klopýtá přes sebe sama, aby odvyprávěl svůj příběh, úplně bez dechu, jako když hospodský vypravěč vrazí do nacpaného lokálu a převypráví, co se zrovna stalo, a jakmile vyprávění dokončí, už nemá právo se k němu vrátit a smazat, co jeho ruka napsala.“ Stejně nepochybné je i to, že tato prostá, smutná, k nezdaru odsouzená love story vypravěče a černé krásky Mardou zasazená do San Franciska na počátku padesátých let 20. století patří k vrcholům autorova díla – mnozí literární kritici a historici ji dokonce označují za vůbec nejlepší Kerouacův text.

Dílo Jacka Kerouaca lze rozdělit na romány „ze silnice“ a na romány popisující jeho dětství a dospívání v rodném Lowellu – a právě z druhé zmíněné skupiny pochází román Doktor Sax, jedno z autorových vrcholných, ale zároveň nejméně typických děl. Melancholické vzpomínání se tu zvláštním způsobem mísí s bizarním, fantaskním příběhem o doktoru Saxovi, který bojuje s Hadem, jenž chce pohltit svět. Vyprávění plné pečlivě zaznamenaných detailů z každodenního života, ve kterých vystupují Kerouacovi rodiče a dětští kamarádi, prostupují groteskní, snové pasáže plné upírů a vlkodlaků, které jako by parodovaly gotické romány nebo historky z šestákových magazínů; obrazy povodně, která zaplavila Lowell v autorově dětství, se střídají s líčením zla, které hrozí zaplavit svět.

Jako většina děl Jacka Kerouaca je i útlá próza Tristessa založena na autorových zážitcích a spoluutváří onu „velkou knihu autorova života“, vedle tak slavných románů jako Na cestě, Dharmoví tuláci, Andělé zoufalství či Vize Codyho. Předobrazem hlavní hrdinky knihy, indiánské dívky Tristessy, byla prostitutka a narkomanka Esperanza, s níž se Kerouac seznámil v půli padesátých let 20. století při jednom ze svých pobytů v Mexico City a s níž navázal bolestný, k neúspěchu odsouzený vztah. Kerouac líčí klíčové okamžiky jejich setkávání a míjení v intenzivních obrazech na pomezí snu a skutečnosti; k přízračné atmosféře přispívá i to, že se události zaznamenané v knize se povětšinou odehrávají v noci. S tím kontrastuje fakt, že důležitou roli v textu hraje Kerouacovo studium buddhismu a usilování o osvícení – probuzení… Ale zatímco první část knihy připomíná sen, ze kterého je možné se probudit, ve druhé části se snová atmosféra prohloubí až k noční můře spolu s tím, jak s vypravěčem sledujeme úpadek jeho hrdinky i nevyhnutelný konec jejich vztahu.

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

Moodily atmospheric, full of verve and energy, Maggie Cassidy is Kerouac's poignant tale of teenage romance in New England. The story of Jack and Maggie, in love with the idea of being in love, looking ahead to marriage with hope and trepidation, is told with touching simplicity. It skillfully captures both the intensity and the ordinariness of adolescent life, with its torments and complications and is a beautiful evocation of growing up in America.

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

Je silvestr roku 1938, v Lowellu v Massachusetts chumelí a parta šestnáctiletých kluků vesele a trochu nejistě kráčí na taneční zábavu. Pro jednoho z nich bude tenhle večer osudový: Jack Duluoz, autorovo alter ego, totiž v tančírně potká sedmnáctiletou Maggie Cassidyovou. Touhle scénou začíná útlý román, který Jack Kerouac napsal v roce 1953 a líčí v něm historii první lásky na maloměstě a hrdinův první šok a okouzlení z oslnivého New Yorku. Prostý příběh prvního vzplanutí je psán typickým Kerouakovým překotným stylem s chaotickou interpunkcí a „jazzovou“ větnou stavbou, balancujícím na pomezí prózy a poezie. Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě.

Je silvestr roku 1938, v Lowellu v Massachusetts chumelí a parta šestnáctiletých kluků vesele a trochu nejistě kráčí na taneční zábavu. Pro jednoho z nich bude tenhle večer osudový: Jack Duluoz, autorovo alter ego, totiž v tančírně potká sedmnáctiletou Maggie Cassidyovou. Touhle scénou začíná útlý román, který Jack Kerouac napsal v roce 1953 a líčí v něm historii první lásky na maloměstě a hrdinův první šok a okouzlení z oslnivého New Yorku. Prostý příběh prvního vzplanutí je psán typickým Kerouakovým překotným stylem s chaotickou interpunkcí a „jazzovou“ větnou stavbou, balancujícím na pomezí prózy a poezie. Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě.

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

'The piteousness of his little soft shroud of hair falling down his brow and swept aside by the hand over blue serious eyes' Described by Kerouac as 'my most serious sad and true book', Visions of Gerard forms the first volume of his memoir cycle the 'Duluoz Legend'. Based on Jack Kerouac's memories of the beloved older brother who died when he was a boy, it is unique among his novels for its dreamlike evocation of the sensations of childhood - its wisdom, anguish, intensity, innocence, joy and pain. It is a haunting exploration of the precariousness of existence. 'Called a "pain-tale" by Kerouac, it's the story of an almost divine, Buddha-like child wracked with sickness and suffering' Guardian