Kilián Jan

Kniha Povstalci a odsouzenci čtenáři vůbec poprvé přehledně, formou biogramů, nabízí seznámení se životními osudy sedmadvaceti českých pánů, kteří ztratili život před čtyřmi sty lety při staroměstské exekuci 21. června 1621 za účast na protihabsburském povstání. Zatímco pány byli ve skutečnosti jen tři z nich a dalších sedm rytíři, hned sedmnáct odsouzenců pocházelo z měšťanského stavu, ponejvíce z pražského souměstí. O většině bylo dosud známo velmi málo, naproti tomu o nejproslulejších (cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, politik Václav Budovec z Budova, lékař Jan Jessenius) se popsaly stovky stran. Autor v této knize po zasazení událostí do zemského a evropského kontextu encyklopedicky představuje rod, kariéru, rodinu, majetkové poměry, politické angažmá před povstáním i během něj, průběh soudního procesu a poslední chvilky před smrtí, nakonec též pobělohorské osudy rodinných příslušníků každého z nich. Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.  (*1976), se specializuje na sociokulturní otázky období třicetileté války a na pobělohorské dějiny českých měst. Je autorem zhruba stovky odborných článků a autorem či spoluautorem více než tří desítek knih a edic.

"Lázeňské město Teplice má dlouholetou tradici kronikářství i historiografie, jejímž zakladatelem se stal v druhé polovině 18. století syndik teplického magistrátu, Ludwig Alois John. Na něho navázal i syn Eduard John, jehož osmisvazková kronika (z níž vyšla další dílčí zpracování teplických dějin) přibližuje dějiny města od fiktivního objevení zdejších pramenů v roce 762 až do roku 1866. Ve čtyřicátých letech 19. století, kdy začaly vznikat první samostatné publikace o dějinách měst, se v Teplicích projevoval zájem především o lázeňství, s nímž je spojena řada spisů sloužících zároveň k propagaci lázní. Šedesátá léta 19. století, jež byla dobou vyostřujících se národnostních rozporů v průmyslově se rozvíjejících českých zemích, se projevila i v oblasti historického bádání. Nejvýznamnější osobností se stal Hermann Hallwich, teplický rodák, autor dodnes materiálově nepřekonaných dějin Teplic z roku 1886, vycházejících z důkladného studia pramenů a zachycujících ve velké šíři dějiny města, jež jsou však současně pojaté jako dějiny odvěkého působení germánského (německého) živlu v hraničním teritoriu. Významné místo v regionálním bádání zaujímá Rudolf Knott, jenž se významně podílel na práci nově založeného teplického muzea v roce 1894. Na jeho práci navázali na počátku 20. století a v době mezi válkami velcí znalci teplických dějin, Paul Wanie a Agust Müller. Vyvrcholení německých historizujících snah představuje několikasvazkové kolektivní a reprezentativní dílo, Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörpe, z třicátých let 20. století. Významný přelom v poválečné historiografii představoval rozsáhlý archeologický výzkum v areálu teplického zámku prováděný v padesátých letech; jako hlavní střediska historického bádání působilo (a působí) muzeum a od roku 1954 nově vzniklý archiv. S oběma institucemi jsou také nerozlučně spjati autoři předkládané publikace, první monografie o Teplicích, dovedené až do současnosti. Při jejím koncipování vycházeli autoři z nových poznatků, jež mění pohled zvláště na nejstarší dějiny města. Líčení nejnovějších dějin je pak založeno na výsledcích studia dosud nevyužitých historických pramenů, včetně vzpomínek pamětníků. Čtenáři se tak dostává do rukou první ucelený přehled dějin lázeňského i průmyslového města, procházejícího v minulosti bouřlivými a nejednou osudovými změnami. "

Psavý koželuh z krušnohorského hornického města Krupky Michel Stüeler (1583–1656) není již českému čtenáři postavou neznámou. Rozsáhlé paměti tohoto měšťana obsahující velké množství jinde téměř nedochovaných informací o každodenním životě na menším českém městě v době třicetiletého konfliktu vydal nedávno historik Jan Kilián. Nyní tentýž autor představuje čtenářům životopis jejich autora, který byl nejen bystrým pozorovatelem a pilným zapisovatelem dění, ale vystupuje i v celé řadě dalších rolí, soukromých i veřejných: jako potomek svého rodu, poddaný své vrchnosti, městský úředník s řadou pověření ve věci správy své obce, bergmistr dohlížející na místní proslavenou těžbu cínu, mistr koželužského řemesla, zemědělec se zájmem o meteorologické jevy či o pomologii, manžel a otec, soused či věřící člověk. Skrze osobnost literárně činného měšťana je možné nahlédnout dobu „neobyčejného šílenství“, dobu v mnoha směrech v českých dějinách převratnou, ve vší její barvitosti i rozporuplnosti. Knihu doprovází bohatá obrazová příloha.

Příslušník rozvětveného pomořanského šlechtického rodu Martin Maxmilián z Golče se objevil ve svých sedmnácti letech na scéně českých dějin v době pasovského vpádu a neměl ji už do konce svého života opustit. Doslova od píky se v císařské armádě vypracoval přes nižší důstojnické funkce až ke generálským hodnostem, když nechyběl v celé řadě velkých bitev třicetileté války. Dobyl několik významných měst a pevností, jiným nechal vybudovat kvalitní fortifikace. Proslul také jako ten, kdo při souboji na pistole sprovodil ze světa jediného syna polního maršálka Pappenheima, a jako ten, kdo v posledním válečném roce přivedl pomoc Švédy obležené Praze. Současně byl ovšem velkým stavitelem městečka na Vysočině, které po něm dostalo své příjmení a od něho většinu svých historických staveb.

Další kniha z edice Dějiny českých měst je věnována Mělníku. Město Mělník vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Zakládací listinu město nemá. A tak první zpráva, podle níž se Mělník považoval za město, se objevila až v listině Přemysla Otakara II. z 25. listopadu 1274, kterou byl Mělnickým darován k dobudování obce podíl na výnosu labského obchodu. Mělník prohlásil natrvalo za královské věnné město až Karel IV.