Kilián Jan

Kniha nazvaná Mělnicko volně navazuje v edici Zmizelé Čechy na starší titul Jana Kiliána Mělník. Ve svazku věnovaném mělnickému regionu se autor zaměřil na historii a architektonické proměny Kokořínkska, Liběchova, Všetat, vinařských oblastí jižně od města Mělníka a dalších obcí, které s Mělníkem pojí historické, hospodářské a kulturní vazby. Knihu doprovází okolo sto padesáti unikátních fotografií z archivu Regionálního muzea v Mělníce.

Bitva u Suchých Krut na Moravském poli patří mezi nemnoho událostí, které lze považovat za skutečné dějinné mezníky. Střet, v němž český vládce Přemysl Otakar II. podlehl římskému panovníkovi Rudolfu I. Habsburskému, nadlouho určil směr politického vývoje střední Evropy. Souboj o hegemonii nad srdcem Evropy od počátku provázela ideologická argumentace, jejíž nedílnou součástí bylo také líčení porážky pátého českého krále. Otakarův oslnivý vzestup a tragický konec na bitevním poli podnítily fantazii kronikářů i pozdějších umělců. Autorka prostřednictvím svědectví pramenů zachycuje Přemyslovu cestu na Moravské pole, jeho politickou a kulturní aktivitu, dobovou panovnickou ideologii i rytířskou kulturu. Popisuje rovněž boj samotný a "druhý život" střetu od středověku po práh moderní doby.

Události v severočeském Hrobu a ve východočeském Broumově na přelomu let 1617 a 1618 bývají ve školních učebnicích tradičně vykládány jako pověstná poslední kapka trpělivosti českých evangelických stavů při náboženském útlaku ze strany katolíků a jako podnět k zahájení povstání proti Habsburkům. V prvním z uvedených měst nechal pražský arcibiskup Jan Lohelius svým poddaným zbořit nedávno dostavěný evangelický kostel, v druhém se pokusil tamní opat kostel odpůrců uzavřít. Okolnosti obou případů jsou tématem této knihy, která se pokouší rozplést zvláště pozadí onoho hrobského - proto se také příběh odehrává kolem sporného výkladu Rudolfova Majestátu, kolem hrobských městských práv a kolem sporů města s vrchností. Samostatnou kapitolou je pak druhý život zbořeného evangelického kostela v první polovině 20. století, kdy byly po staletích odkryty jeho základy.

Vůbec poprvé se u nás můžeme komplexně seznámit s panskými sídly Lucemburska, ať už po nich zůstaly sotva zřetelné trosky, mohutné zříceniny anebo jsou dodnes udržované či zrekonstruované. Autor na základě studijní cesty, ale i cizojazyčné literatury pops

Další kniha z edice Dějiny českých měst je věnována Mělníku. Město Mělník vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Zakládací listinu město nemá. A tak první zpráva, podle níž se Mělník považoval za město, se objevila až v listině Přemysla Otakara II. z 25. listopadu 1274, kterou byl Mělnickým darován k dobudování obce podíl na výnosu labského obchodu. Mělník prohlásil natrvalo za královské věnné město až Karel IV.

Příslušník rozvětveného pomořanského šlechtického rodu Martin Maxmilián z Golče se objevil ve svých sedmnácti letech na scéně českých dějin v době pasovského vpádu a neměl ji už do konce svého života opustit. Doslova od píky se v císařské armádě vypracoval přes nižší důstojnické funkce až ke generálským hodnostem, když nechyběl v celé řadě velkých bitev třicetileté války. Dobyl několik významných měst a pevností, jiným nechal vybudovat kvalitní fortifikace. Proslul také jako ten, kdo při souboji na pistole sprovodil ze světa jediného syna polního maršálka Pappenheima, a jako ten, kdo v posledním válečném roce přivedl pomoc Švédy obležené Praze. Současně byl ovšem velkým stavitelem městečka na Vysočině, které po něm dostalo své příjmení a od něho většinu svých historických staveb.

Psavý koželuh z krušnohorského hornického města Krupky Michel Stüeler (1583–1656) není již českému čtenáři postavou neznámou. Rozsáhlé paměti tohoto měšťana obsahující velké množství jinde téměř nedochovaných informací o každodenním životě na menším českém městě v době třicetiletého konfliktu vydal nedávno historik Jan Kilián. Nyní tentýž autor představuje čtenářům životopis jejich autora, který byl nejen bystrým pozorovatelem a pilným zapisovatelem dění, ale vystupuje i v celé řadě dalších rolí, soukromých i veřejných: jako potomek svého rodu, poddaný své vrchnosti, městský úředník s řadou pověření ve věci správy své obce, bergmistr dohlížející na místní proslavenou těžbu cínu, mistr koželužského řemesla, zemědělec se zájmem o meteorologické jevy či o pomologii, manžel a otec, soused či věřící člověk. Skrze osobnost literárně činného měšťana je možné nahlédnout dobu „neobyčejného šílenství“, dobu v mnoha směrech v českých dějinách převratnou, ve vší její barvitosti i rozporuplnosti. Knihu doprovází bohatá obrazová příloha.

"Lázeňské město Teplice má dlouholetou tradici kronikářství i historiografie, jejímž zakladatelem se stal v druhé polovině 18. století syndik teplického magistrátu, Ludwig Alois John. Na něho navázal i syn Eduard John, jehož osmisvazková kronika (z níž vyšla další dílčí zpracování teplických dějin) přibližuje dějiny města od fiktivního objevení zdejších pramenů v roce 762 až do roku 1866. Ve čtyřicátých letech 19. století, kdy začaly vznikat první samostatné publikace o dějinách měst, se v Teplicích projevoval zájem především o lázeňství, s nímž je spojena řada spisů sloužících zároveň k propagaci lázní. Šedesátá léta 19. století, jež byla dobou vyostřujících se národnostních rozporů v průmyslově se rozvíjejících českých zemích, se projevila i v oblasti historického bádání. Nejvýznamnější osobností se stal Hermann Hallwich, teplický rodák, autor dodnes materiálově nepřekonaných dějin Teplic z roku 1886, vycházejících z důkladného studia pramenů a zachycujících ve velké šíři dějiny města, jež jsou však současně pojaté jako dějiny odvěkého působení germánského (německého) živlu v hraničním teritoriu. Významné místo v regionálním bádání zaujímá Rudolf Knott, jenž se významně podílel na práci nově založeného teplického muzea v roce 1894. Na jeho práci navázali na počátku 20. století a v době mezi válkami velcí znalci teplických dějin, Paul Wanie a Agust Müller. Vyvrcholení německých historizujících snah představuje několikasvazkové kolektivní a reprezentativní dílo, Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörpe, z třicátých let 20. století. Významný přelom v poválečné historiografii představoval rozsáhlý archeologický výzkum v areálu teplického zámku prováděný v padesátých letech; jako hlavní střediska historického bádání působilo (a působí) muzeum a od roku 1954 nově vzniklý archiv. S oběma institucemi jsou také nerozlučně spjati autoři předkládané publikace, první monografie o Teplicích, dovedené až do současnosti. Při jejím koncipování vycházeli autoři z nových poznatků, jež mění pohled zvláště na nejstarší dějiny města. Líčení nejnovějších dějin je pak založeno na výsledcích studia dosud nevyužitých historických pramenů, včetně vzpomínek pamětníků. Čtenáři se tak dostává do rukou první ucelený přehled dějin lázeňského i průmyslového města, procházejícího v minulosti bouřlivými a nejednou osudovými změnami. "

Až do počátku třicetileté války se katolická a prohabsburská metropole západních Čech Plzeň honosila svou nedobytností na jejích pevných hradbách ztroskotali opakovaně i husité. Ani v roce 1618 se nepřidala na stranu českých povstalců a mohla představovat jejich silného protivníka, navíc na důležité spojnici mezi Prahou a Falcí. Stavové k pokoření Plzně vyzvali Petra Arnošta II. z Mansfeldu, generála v savojských službách, kterému se za pomoci krajských oddílů po dlouhém obléhání a tvrdých bojích podařilo koncem listopadu nepoddajné město opanovat a vytvořit si z něj základnu pro své další akce a mocenské plány v Čechách. Šlo přitom o jeden z největších vojenských úspěchů vzbouřenců v době českého stavovského povstání.

Učební texty jsou určené zejména studentům všeobecného lékařství a podávají základní informaci o všech hlavních oborech stomatologie, tj. zejména o preventivní, dětské a záchovné stomatologii, parodontologii a chorobách ústní sliznice, stomatologické chirurgii, onkologii a traumatologii, protetické stomatologii a ortodoncii. Učebnice obsahuje vybrané kapitoly, které jsou významné pro preventivní a léčebnou činnost lékařů nestomatologických oborů, ale poskytuje důležité základní informace také pro studenty zubního lékařství.

V době, kdy už ve vestfálských městech několik let jednali diplomaté válčících států o míru, vpadl do špatně chráněného Českého království švédský generál Hans Christoph Königsmarck a v létě 1648 směle zaútočil přímo na jeho srdce, Prahu. Při nočním přepadu překonal na západě pražské hradby a po krátkém boji ovládl Hradčany i Malou Stranu. Hradní sbírky a šlechtické paláce byly vypleněny. Průnik přes řeku se Švédům nezdařil, ale po příchodu posil se rozhořel těžký boj o zbylá pražská města (Staré a Nové Město). Ten se protáhl až do začátku listopadu, kdy se i v Praze dověděli, že v Münsteru a Osnabrücku byl uzavřen mír. Praha vytrvala a od vděčného císaře se dočkala řady odměn, na prvním místě dosud nevídaného množství nobilitací svých obránců.

Kniha Povstalci a odsouzenci čtenáři vůbec poprvé přehledně, formou biogramů, nabízí seznámení se životními osudy sedmadvaceti českých pánů, kteří ztratili život před čtyřmi sty lety při staroměstské exekuci 21. června 1621 za účast na protihabsburském povstání. Zatímco pány byli ve skutečnosti jen tři z nich a dalších sedm rytíři, hned sedmnáct odsouzenců pocházelo z měšťanského stavu, ponejvíce z pražského souměstí. O většině bylo dosud známo velmi málo, naproti tomu o nejproslulejších (cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, politik Václav Budovec z Budova, lékař Jan Jessenius) se popsaly stovky stran. Autor v této knize po zasazení událostí do zemského a evropského kontextu encyklopedicky představuje rod, kariéru, rodinu, majetkové poměry, politické angažmá před povstáním i během něj, průběh soudního procesu a poslední chvilky před smrtí, nakonec též pobělohorské osudy rodinných příslušníků každého z nich. Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.  (*1976), se specializuje na sociokulturní otázky období třicetileté války a na pobělohorské dějiny českých měst. Je autorem zhruba stovky odborných článků a autorem či spoluautorem více než tří desítek knih a edic.

Autorský kolektiv seznamuje čtenáře se stručnou historií plzeňské Stomatologické kliniky i jejích jednotlivých oddělení, se zdravotnickou činností, s výukou studentů zubního lékařství, s vědeckou a výzkumnou činností kliniky. Autoři popisují prostředí kliniky a přinášejí řadu dalších informací vztahujících se k její historii. Přílohy obsahují seznamy všech zaměstnanců, kteří na klinice pracovali, seznamy lékařů-absolventů studia stomatologie, jména funkcionářů univerzity a fakulty i životopisy a fotografie přednostů a primářů.