Petr Kofroň

Nová, žánrově mnohotvárná publikace hudebního skladatele a esejisty Petra Kofroně. Překvapivá kompozice knihy, jdoucí od hudebně-teoretického výkladu „Jednoduchost a naivita v hudbě“ k finální hříčce „Nebeský Ferda Mravenec“, navádí čtenáře ke hře: jaká pravidla asi bude mít příští kapitola? Bude to rozbor díla, manifest, deníkový zápis, esej, rekonstrukce události s mnoha dobovými dokumenty, báseň, návod, anekdota, rituální text nebo modlitba? Co všechny tyto texty vlastně spojuje? To, že zkoumají vztah mezi jazykem a „jazykem hudby“. Najdeme zde klasickou muzikologickou analýzu hudebního díla i reflexi zpracování některých podnětů z oblasti Nové hudby. Nechybějí ani texty zabývající se vztahem literatury a hudby či místem hudby v lidském společenství. Některé texty se od hudební problematiky zdánlivě odtrhávají, přitom však popisují postavení skladatele ve společnosti nebo představují přenesení kompozičních principů do literatury. Autor tak provází čtenáře od výsostně muzikologických textů přes hudební a literární eseje až k „čisté“ literatuře, která formou hravosti tvoří protějšek ke stejným technikám v rámci hudby.

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.