Ivan Kohout

Monografie Aramejština knihy Zohar přináší přehled základních morfologických jevů zoharické aramejštiny. Úvod seznamuje čtenáře s rozsáhlou vědeckou diskuzí o povaze aramejštiny knihy Zohar a zachycuje vývoj jejího vnímání od doby prvních vědeckých prací, které ji prohlašovaly za pokleslý umělý jazyk, až do současnosti, kdy je klasifikována jako přirozený literární jazyk a součást širšího proudu aramejské středověké literární tvorby. Prvním prezentovaným morfologickým jevem jsou jména. Vedle zájmen osobních a jejich dvojí funkce, kdy mohou reprezentovat též sloveso být, je pozornost věnována i zájmenům ukazovacím, zájmenům tázacím a samostatným zájmenům přivlastňovacím. Větší část kapitoly se zaměřuje na jména podstatná, jejich flexi, vyjádření vlastnictví a povinnosti, krátce jsou probrána také jména přídavná. Obsahem kapitoly druhé, jejíž rozsah představuje podstatnou část knihy, je přehled slovesného systému zoharické aramejštiny, tedy realizace slovesných kořenů v jednotlivých slovesných formách (participium, perfektum, imperfektum, infinitiv, imperativ a zájmenné přípony sloves, které jsou důležitým rysem pozdní literární aramejštiny). Tři závěrečné kratší kapitoly se zabývají vybranými adverbii a adverbiálními předložkami, spojkami a číslovkami. Přehled morfologických jevů je vždy doplněn o příklady z knihy Zohar, které popsané jevy ilustrují a zároveň také předkládají fundamentální témata zoharické mystiky pojetí B-ha, zoharickou kosmologii a kosmogonii, antropologii, teurgii plnění micvot a nauku o tikun ha-olam čili přesvědčení, že tento svět je možné přeměnit ve svět lepší. Specifický charakter zoharické aramejštiny je překážkou, jejíž existence staví zájemce o studium knihy Zohar před náročnou výzvu. Monografie zdolání této bariéry usnadňuje. Především je však cenným zdrojem pro komparativní filologické studium.

Monografie Aramejština knihy Zohar přináší přehled základních morfologických jevů zoharické aramejštiny. Úvod seznamuje čtenáře s rozsáhlou vědeckou diskuzí o povaze aramejštiny knihy Zohar a zachycuje vývoj jejího vnímání od doby prvních vědeckých prací, které ji prohlašovaly za pokleslý umělý jazyk, až do současnosti, kdy je klasifikována jako přirozený literární jazyk a součást širšího proudu aramejské středověké literární tvorby. Prvním prezentovaným morfologickým jevem jsou jména. Vedle zájmen osobních a jejich dvojí funkce, kdy mohou reprezentovat též sloveso „být“, je pozornost věnována i zájmenům ukazovacím, zájmenům tázacím a samostatným zájmenům přivlastňovacím. Větší část kapitoly se zaměřuje na jména podstatná, jejich flexi, vyjádření vlastnictví a povinnosti, krátce jsou probrána také jména přídavná. Obsahem kapitoly druhé, jejíž rozsah představuje podstatnou část knihy, je přehled slovesného systému zoharické aramejštiny, tedy realizace slovesných kořenů v jednotlivých slovesných formách (participium, perfektum, imperfektum, infinitiv, imperativ a zájmenné přípony sloves, které jsou důležitým rysem pozdní literární aramejštiny). Tři závěrečné kratší kapitoly se zabývají vybranými adverbii a adverbiálními předložkami, spojkami a číslovkami. Přehled morfologických jevů je vždy doplněn o příklady z knihy Zohar, které popsané jevy ilustrují a zároveň také předkládají fundamentální témata zoharické mystiky – pojetí B-ha, zoharickou kosmologii a kosmogonii, antropologii, teurgii plnění micvot a nauku o tikun ha-olam čili přesvědčení, že tento svět je možné přeměnit ve svět lepší. Specifický charakter zoharické aramejštiny je překážkou, jejíž existence staví zájemce o studium knihy Zohar před náročnou výzvu. Monografie zdolání této bariéry usnadňuje. Především je však cenným zdrojem pro komparativní filologické studium.

Dvojjazyčná verze žalmů v českém překladu Viktora Fischla s výběrem Rašiho komentářů. Česko-hebrejské vydání s výborem z Rašiho komentářů. Rašiho komentáře přeložili Ivan Kohout a Jan David Reitschlager.

Ve snaze o depolitizaci bádání v oblasti židovské mystiky se autoři věnují společenství pražských frankistických rodin, které zkoumají jako nové náboženské hnutí a předkládají jeho teologicko-religionistickou analýzu. Úvodní kapitola se věnuje dějinám pražského frankismu a současnému stavu poznání, kapitola druhá přináší rozsáhlé překlady pramenné literatury, které jsou následně v kapitole třetí analyzovány v podobě tematických okruhů. Kapitola závěrečná předkládá novou metodiku, jejíž uplatnění umenší politizaci judaistického diskurzu v oblasti židovské mystiky a přispěje k utvoření přesnějšího obrazu spirituality jejích představitelů.