Štěpán Kolomazník

Tahle kniha není jen popis letadla. Airbus A330 je celokovový dvoumotorový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem příd’ového typu, to všichni vědí. Ale jak se s ním létá v bouřce? Na co dávat pozor, když jsou kolem letiště kopce? A jak dlouho trvá, než se pilot naučí všechny detaily nejen technického rázu, ale taky jeho nálady, objeví jeho možnosti a taky místa, kam se s ním raději nepouštět? Jak se vůbec stalo, že nový a neznámý výrobce prorazil v sedmdesátých letech v extrémně konkurenčním prostředí dopravních letadel, kde dominovali zdánlivě neporazitelní američtí výrobci? Airbus je velmi odlišný od klasického způsobu ovládání velkých letadel předchozích generací, věc která dodnes přitahuje pozornost nejen zvídavých cestujících, ale dokonce i pilotů. A kam směřuje vývoj civilního letectví, když v letošním roce bude cestovat vzduchem více než polovina všech obyvatel světa? Tahle knížka si neklade cíle odpovědět na všechny otázky, které se objevují na stránkách novin a časopisů. Chce jen ukázat, že je to pozoruhodný stroj který zdaleka překonal očekávání svých tvůrců, a taky že je radost s ním létat.

Všichni vědí, co znamenají tři písmena ČSA. V první éře, do roku 1939, Československé Státní Aerolinie, v druhé poválečné etapě Československé Aerolinie a konečně v té poslední, od roku 1995, České Aerolinie. Jedná se o jednu z nejstarších leteckých společností, která letos slaví sto let své existence, což má v letectví zvláštní váhu, protože vždycky platilo, že přesvědčit cestující o své důvěryhodnosti a bezpečnosti provozu není snadné, a jedná se o proces, který většinou zabírá několik desetiletí. V nové knize Z Ruzyně do jižního Tichomoří jsem se pokusil zachytit několik významných okamžiků vývoje naší domácí letecké společnosti, spolu s vlastními postřehy, kdy jsem jako pilot, později kapitán létal od roku 1994 na linkách do blízkých, a později i vzdálenějších destinací letového řádu ČSA. Od roku 2014 jsem přesedlal na dálkový Airbus A330, provozovaný významnou východoasijskou leteckou společností Korean Air, a vydal se na cestu kolem světa. I když v jiných kulisách, létání je podobné všude na světě. A kdo jednou propadne kouzlu létajících strojů, vždycky bude nedočkavě vyhlížet další let a těšit se na návraty do modré hlubiny vysoko nad mraky, kde má pocit, že se vrací domů. Pojďte se tam podívat se mnou. Štěpán Kolomazník 2023

Z levé strany je všechno jinak. Ale člověku to dojde pomalu, mnohých věcí si povšimne až za půl roku. Pocit, když se letadlo poprvé dá do pohybu, je nezapomenutelný. Myslím, že něco podobného cítili objevitelé při dosažení severního pólu, jen jim při tom úžasu bylo víc zima. Dojem radosti smíšený s jakýmsi stínem nedopatření opravdu tady mám být? Nezdá se mi to? Tak takhle to tedy vypadá, a teprve až sám řeknu, že se poletí, tak se poletí! Můj kolega v kokpitu hraje svou roli dokonale a nechává na mě všechna rozhodnutí. Ač sám kapitán a instruktor, tváří se jako druhý pilot začátečník a nechává věci jít svým tempem. Pozvolným, jenž ovšem z levé strany působí dojmem vražedné rychlosti. Po první půlhodině přijde malé rozčarování: neumím na levé straně sedět! Jak to? Opravdu by mě to nenapadlo, ale druhý pilot na pravé sedačce je neustále mírně skloněn doleva, aby dosáhl na všechny přepínače a dobře viděl na přístroje, většina kterých je umístěna uprostřed, mezi oběma křesly. V této podivné pozici jsem prožil mnoho let, aniž bych si něčeho všiml, a vůbec nechápu, proč mě nyní bolí krk a záda, když někdo vejde do kokpitu, zatvrzele se odvracím doleva k oknu, a neumím si vhodným způsobem někam uložit nohy. Z prvních letů se nový kapitán vrací domů s pocitem, že byl v lese a kácel stromy.