Petr Komenda

V knize vzpomínek Čtrnáctero zastavení poznamenal Bedřich Fučík o Janu Čepovi a jeho psaní: „Přicházel i později s několika popsanými listy, v nichž nebylo takřka jediného škrtu nebo opravy, a s rozpaky říkával: ‚To jsem psal pro tebe,‘ jako například svou tragickou ocelorytinu Člověk na silnici.“ Čepův přítel, literární kritik, redaktor autorových textů a ve třicátých letech ředitel nakladatelství Melantrich, které tato díla vydávalo, bezpochyby znal zblízka způsoby jeho tvorby; přesto jsme si pokládali otázku, zda jsou jeho tvrzení o tvorbě takřka čistopisů zcela v souladu s podobou dochovaných rukopisů, dnes uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Mnohé autografy spisovatele vskutku postrádají razanci škrtů a úprav, jež nacházíme u jiných literátů (Josefa Hory, Františka Halase, Ivana Olbrachta a dalších), přesto se v jeho pozůstalosti dochovala celá série raných fází produkce, autorových konceptů, prvopisů, zápisníků a deníkových zápisů, které dávají tušit, že genetická zkoumání mohou vnést nečekané světlo do poznání autorovy poetiky, do vývoje díla i samotné Čepovy osobnosti. V naší knize se skrze rukopisná zkoumání chceme zamyslet nad vztahem existence a hodnoty, situace a víry, jež formovaly autorův svébytný myšlenkový svět, a mimo jiné se ptáme na autorovy postoje v myšlenkových proudech jeho doby, ať už je řeč o novotomismu, existencialismu a dialogickém personalismu.

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek. Prameny, uveřejněné v této edici, zaplňují prázdné místo zejména v Čepově okupačním období, v němž se pomalu uzavírala jeho beletristická tvorba a otevírala nová cesta duchovních meditací, které se plně prosadily hned poté, co byl autor nucen v létě roku 1948 odejít do exilu. Studie Petra Komendy zde slouží jako svého druhu doprovodný komentář, jenž se snaží osvětlit Čepovy texty skrze studium dalších pramenů, zejména skrze osobní korespondenci, jiné dochované textové verze a redakční úpravy, koncepty, redakční zápisníky aj. Prostřednictvím dokumentů z Literárního archivu Památníku národního písemnictví (i z jiných archivních institucí) usiluje o průzkum autorovy biografie, proměn tvorby beletristické i esejistické. Edice je pokračováním vydavatelského úsilí CDK, v němž jsou postupně uveřejňovány dosud neznámé texty, které rozšiřují naše poznání této mimořádné osobnosti české katolické moderny.