Petr Kopal

Chronologický postup řady Film a dějin pokračuje pátým svazkem věnovaným krátkému (dalo by se možná říci přechodovému) údobí druhé poloviny 80. let, v tehdejším jazyce označovaného za "přestavbu". Její zrod se datuje s nástupem Michaila Gorbačova (1985) na místo vrcholného představitele Sovětského svazu a jeho snahami o zavedení strukturálních reforem. Ty byly provázeny i kulturním uvolněním, zeslabením cenzury a nástupem nového proudu v sovětské kinematografii. Zásadní otázkou, na níž v sérii jednotlivých studií snaží odpovědět jejich autoři, je jak tato "přestavba" vypadala v prostředí socialistického Československa, projevily se zde deklarované změny a dá se vůbec mluvit o československé "filmové přestavbě". Sborník je sestaven do tří ucelenějších oddílů, které jsou uvozeny historickou studií, shrnující dobový kontext a vývoj. Následující první část sleduje a představuje situaci v SSSR, na to navazuje exkurz do situace v čs. hraném filmu a závěrečný oddíl se věnuje situaci v Čs. televizi a televizní tvorbě.

Kolektivní monografie Film a dějiny 6. Postkomunismus postihuje vybraná témata spojená s proměnou žánru historického filmu a televizního seriálu a jeho společenskou reflexí po roce 1989. Jednotlivé studie se zaměřují na prvky ostalgie a postkomunismu, ideovou revizi pohledu na české dějiny, návaznost na tvorbu šedesátých let a přetrvávající schémata z období normalizace, proměnu filmového stylu a narace, přesun témat od velké historie k osobní a rodinné historii. Po roce 1989 přestala existovat cenzura, byl zrušen státní monopol, výroba přešla do soukromých produkcí, prezentovaná ideová východiska se stala soukromou záležitostí tvůrců. Tyto změny se vtiskly do podoby žánru historického filmu. Široký divácký a kritický zájem potvrzuje, že historické filmy a seriály patří v české společnosti i nadále k tématům vysokého společenského statusu. Kniha se snaží prokázat, že současný historický film hodnotí nejenom zobrazovaná období, ale že se rovněž v alegorické rovině vyjadřuje k aktuálním kulturně-politickým tématům. Autoři vycházejí z teze, že minulost se stává místem poznávání přítomnosti.

Kolektivní monografie Film a dějiny 7 zkoumá vztah propagandy a filmu/televize (19181989). Po úvodním oddílu zaměřeném na dějiny (a samotný pojem) propagandy následují případové kapitoly, které se programově vyhýbají notoricky známým tématům, příkladům sovětské a nacistické filmové propagandy, nebo se je pokoušejí nahlížet z jiné perspektivy: Distribuce a recepce sovětské klasiky/propagandy (Ejzenštejnových filmů, zvláště Křižníku Potěmkin /1925/) v prvorepublikovém Československu. Henleinovské, ale i baťovské pokusy o vlastní filmovou produkci. Mohl dokumentární film o německých a českých dějinách, který si objednal Joseph Goebbels, nebýt politickou propagandou? Co tedy v roce 1940 (ne)natočil (později) slavný režisér Curt Oertel? Jakou novou zbraň dostali slovenští povstalci v roce 1944 ze Sovětského svazu? A proč si pro ni chodili do kina? Co si lze nejspíše představit, když se řekne protektorát a propaganda? A jak toto spojení souvisí se sv. Václavem? Svůj oddíl tu mají příklady z hraného filmu poválečného a normalizačního. Zvláštní pozornost je také věnována filmovým reprezentacím rozděleného světa po vypuknutí studené války, srovnání ideologicko-propagandistických postupů obou nepřátelských táborů. Poslední oddíl cílí na téma televize a propaganda. Jedna z kapitol kupříkladu upozorňuje na (dnes už poněkud zasutý a badateli zatím prakticky opomíjený) největší propagandistický počin ČST v oblasti televizní publicistiky 80. let, jímž byl dokumentární seriál Kronika našeho života, v oblasti dramatické tvorby srovnatelný se stále (naopak) známými 30 případy majora Zemana, natočenými o 10 let dříve.

Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu (v únoru 1959) začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí (disonance) mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí (naopak) „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální (liminární) podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na (re)verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh (přechodového, iniciačního) rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé (zvláště historické) kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950.

Kolektivní monografie cíli zvláště na problematiku válečné (a) filmové propagandy. Zatímco na Západě se jedná o dlouhodobě zkoumané téma, u nás mu (filmoví) historici nikdy nevěnovali srovnatelnou pozornost a postupem času se „propaganda“ začíná řadit k „nejopuštěnějším“ a „nejzanedbávanějším“ termínům věd o kultuře. Množství zahraniční odborné literatury se zaměřuje na zkoumání sovětské, německé, ale i americké a britské filmové propagandy za 2. světové války. Hlavním tématem naší knihy je česká a slovenská filmová propaganda za téže (a přece jiné) války. Česká/slovenská kulturní, politická a válečná zkušenost (1939–1945) se samozřejmě liší od té britské či americké, takže ani zahraniční badatelské vzory nelze přenášet automaticky. Téma „protektorát a film“ zahrnuje specifika dobové kinematografie, včetně distribuce a recepce, „filmové osvěty“ čili propagandy, jejích institucí, a vůbec kulturní politiky. Další podstatnou oblast představují hrané a dokumentární filmy o protektorátu, resp. o Slovenském státu (SNP). Kniha se přitom pokouší v prvé řadě o nastínění širšího kontextu, tedy o vymezení tématu/vztahu války a filmu, a zahrnuje rovněž přehled sovětských a ruských filmů o Velké vlastenecké válce. Před rokem 1989 byly sovětské válečné snímky hojně uváděny v Československu a v celém východním bloku, v kinech i v televizi, takže sehrávaly významnou úlohu na poli propagandy. Je nepochybné, že 2. světová válka představuje pro ruské filmaře stále důležité téma a že produkce příslušných (vesměs) výpravných snímků se těší podpoře i ze strany současné politické garnitury v čele s prezidentem Putinem, který s oblibou zdůrazňuje význam Velké vlastenecké války jak v dějinách SSSR, tak pro současné Rusko.