Jiří Kopecký

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.

Publikace o hudebních hrách bezprostředně navazuje na monografii Hudební nástroje jinak a počítá, jak již bylo v textu o hudebních nástrojích avizováno, s pokračováním v podobě výstupů založených na historiografickém a hudebně teoretickém výzkumu. Několikadílný celek pochopitelně chce být koncizním souborem vzájemně provázaných informací, nicméně každá část zakládá možnost vlastního osudu a poměrně specifického použití v hudebně vzdělávací praxi – záleží na vás, čtenářích, jestli a jak vám program Slyšet jinak vstoupí do života. Pro umocnění jisté samostatnosti tohoto dílu přiřadili autoři ke klíčové kapitole „Hry“ pojednání o možnostech lidského slyšení a metodické poznámky k práci s kompozičními postupy a hrami se zvuky v hudebně výchovném procesu.