Michal Kosák
autor
Loutky i dělníci boží
Loutky i dělníci boží (poprvé 1916) jsou jediným románovým dílem Františka Xavera Šaldy (1867–1937), přední osobnosti české literární, divadelní a výtvarné kritiky sklonku devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Román je významným Šaldovým pokusem o překonání modelu tradičního románu a svou strukturou je do značné míry prózou experimentální: pokouší se o psychologickou motivaci jednání postav, zahrnuje rozsáhlé výkladové esejisticky pojaté pasáže, využívá prvku deníku, motivu dvojníka atd. Loutky i dělníci boží jsou nejen románem milostným, jak jej Šalda vymezil v podtitulu, ale též románem ideovým, filozofickým, náboženským, etickým, českým (ve smyslu národní myšlenky), secesním (jak o něm mluvil Václav Černý) či také generačním. Příběh vystavěný na půdorysu milostného trojúhelníku, vztahu hlavního hrdiny Franka Lamberka k Šimonce a Kornelii, je v Šaldově pojetí rovněž prostorem k vyrovnání se s důsledky upadající kultury a hledání pevných základů pro budoucí život mladého intelektuála, který nově definuje svůj poměr ke kulturní tradici, společnosti a národnímu celku.
Knižní edice přináší kriticky ověřený text posledního znění Loutek i dělníků božích z roku 1935 a je doprovozena edičním komentářem analyzujícím historii textu. Pandán ke knize představuje elektronická edice přístupná z webu Institutu pro studium literatury, která umožňuje detailně sledovat změny mezi jednotlivými zveřejněnými verzemi románu. Kniha připravená v rámci edičního projektu Soubor díla F. X. Šaldy vychází přesně sto let po prvním knižním zveřejnění románu.
Podoby textologie
Kniha se věnuje třem zásadním etapám v historii novočeské textové kritiky: zaprvé období přelomu 19. a 20. století, v němž textová kritika postupně získávala odborný rámec a kdy současně dochází k prvním máchovským edičním sporům, zadruhé době sporů o míru aktualizace textů novočeské literatury a o zásady ediční práce ve 30. a 40. letech a zatřetí éře poválečných bezručovských polemik s těžištěm mezi roky 1960-1963, jejichž výsledky se promítly i do norem ediční práce, jak je ustavovala příručka Editor a text (1971). V literárněhistorické analýze se autoři snaží nahlédnout dobové teoretické projevy, vlastní edice, recenze a polemiky zejména z perspektivy rodících se možností pro dobový kontext, pokoušejí se přistupovat k jednotlivým otázkám nikoli jako k čemusi hotovému, ale jako k stále otevřené problematice, čímž v druhém plánu poukazují na podnětnost mnohohlasí různých edičních přístupů a koncepcí, a to i pro dnešní ediční praxi. Tyto tři úseky dějin oboru jsou představeny současně v samostatně komponovaných částech komentované přílohy, která přináší texty z hlediska disciplíny dnes již "klasické" i dosud (v případě bezručovských materiálů) nepublikované.
S použitím kalendáře
Knižní studie vymezuje na bezručovském materiálu a v chronologickém sledu etablování a proměny textologických konceptů a edičních postupů Oldřicha Králíka (1907–1975). Ústřední problematika je spojena s pojmy Králíkovy „stratigrafie“, synchronie a diachronie či genetické metody. Předpokladem Králíkova přístupu je časová atribuce, otázky datace Bezručova díla a jejich prostřednictvím problematika synchronie a diachronie tak tvoří osu výkladu práce. Práce se věnuje i konfrontaci textologických a edičních přístupů Oldřicha Králíka s koncepty jeho oponentů. V průběhu sporů si domácí textová kritika definovala předmět svého zájmu, snažila se určit své postavení mezi ostatními vědními disciplínami, především lingvistikou, filologií a literární vědou, ale i svůj poměr např. k historiografii. Došla též k formulacím základních pracovních postupů. Spory se odehrávaly nejen na domácím kolbišti, ale přerostly prostřednictvím Ediční a textologické komise při Mezinárodním komitétu slavistů i na půdu mezinárodní a jejich výsledky se promítly i do příručky tzv. praktické textologie Editor a text z roku 1971, která ovlivňuje domácí ediční praxi dodnes.
