Petr Koura

V knize Sto let českých Vánoc se čtenáři dozvědí, jak se u nás proměňovaly oslavy nejkrásnějších svátků celého roku od doby první republiky, v období nacistické okupace, v padesátých letech, ve „zlatých šedesátých“, v éře normalizace, v porevolučních devadesátých letech až po první dvě desetiletí nového milénia. Jak Vánoce prožívali řadoví občané, někteří českoslovenští prezidenti, vojáci zahraniční armády, dělníci nuceně nasazení v Říši nebo političtí vězni nacismu a komunismu? Někteří pamětníci paradoxně označují právě Vánoce v koncentračních táborech, ve frontových zákopech či v komunistických uranových lágrech za nejhezčí, jaké kdy v životě prožili. Snaha o oslavu vánočních svátků v tomto nelidském prostředí je zajímavým svědectvím o zachování lidské důstojnosti i v nejextrémnějších podmínkách. Při práci na knize, kterou lze též vnímat jako příspěvek k dosud ne zcela zdokumentovaným dějinám každodennosti, autoři prostudovali velké množství dobových pramenů a oslovili desítky pamětníků nejrůznějšího věku a profesí. Z jejích stránek tak promlouvají nejen archivní dokumenty, ale také rodinné fotografie, dobové inzeráty a reklamy, vánoční ozdoby, karikatury z legálního i ilegálního tisku, propagandistické plakáty, vánoční přání, fejetony nebo básně a v neposlední řadě také dosud nepublikované autentické vzpomínky. Kniha Sto let českých Vánoc. Nejkrásnější svátky v roce na pozadí „velkých“ dějin je upraveným a rozšířeným vydáním knihy České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce (2010).

Známý historik Petr Koura ve své knize popisuje, jak se československá společnost po roce 1945 vyrovnávala s nacistickou okupací, jak byly klíčové události protektorátu v jednotlivých poválečných dekádách připomínány, ale i zkreslovány a ideologicky zneužívány. S vypuknutím Pražského povstání zanikl Protektorát Čechy a Morava, neskončily však jeho dějiny. Jejich součástí je i tzv. druhý život protektorátu, který trvá až do dnešní doby. Fakticky hned v prvních hodinách po skončení bojů s nacistickými okupanty vznikají na místech, kde umírali bojovníci Květnového povstání, pomníky, které mají uctít jejich památku a připomínat jejich oběť. Hned v prvních dnech po skončení okupace se začíná hovořit o tom, kdo je a není hrdina, přičemž někteří takto označení lidé později skončí dosti tragicky. Právě tématem vzpomínání na období protektorátu a jeho připomínání ve veřejném prostoru se zabývá kniha historika Petra Koury. Formou několika esejů se snaží nahlédnout, jak bylo v průběhu uplynulých desetiletí vzpomínání na dobu okupace formováno (a deformováno) momentálně vládnoucím režimem. Kniha tak vypráví mimo jiné o tom, jak hluboce je období protektorátu v české kolektivní paměti zakořeněno dodnes.

Poprava Vladislava Vančury evidentně splnila to, co od ní nacističtí představitelé očekávali. V české společnosti vyvolala zděšení a strach. Otřásla kdekým. Každý, kdo znal alespoň trochu moderní české písemnictví, věděl, že byl zastřelen jeden z našich nejlepších novodobých spisovatelů, a že rána, způsobená jeho smrtí, se v naší literatuře tak brzy nezacelí. Publikace Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady se věnuje osobnosti známého českého spisovatele ze dvou perspektiv. V první části autor popisuje, jakým způsobem se Vančura zapojil do protinacistického odboje, co všechno v odboji dělal, jaké byly důvody jeho zatčení gestapem v květnu 1942 a proč byl pak po útoku na Reinharda Heydricha vybrán k popravě. Autor zde na základě analýzy a interpretace dostupných pramenů konstruuje Vančurův příběh se známým tragickým koncem. Ve druhé části, která na shora zmíněné aktivity spisovatele navazuje, se pak Koura věnuje Vančurovi jako literární a vůbec kulturní osobnosti a popisuje jeho tzv. druhý život, tedy jak byl Vančura po své smrti připomínán a oslavován, jak byl komunistickým režimem využíván k budování kultu „protifašistických bojovníků“, ale také jak byl i záměrně upozaďován na úkor komunistické ikony Julia Fučíka. Kourův literárněhistorický text má ambici představit spisovatele, básníka a filmaře Vladislava Vančuru nejen jako umělce, ale i jako občansky angažovaného člověka, oběť nacismu a posléze i postavu zneužívanou komunistickým režimem. Jde o zásadní příspěvek k Vančurově biografii.