Aleš Kozár

Jeanne Duvalová – žena, milenka, herečka, tanečnice a především múza básníka Charlese Baudelaira – je v dějinách literatury často redukovaná na exotický symbol básníkova opia, na tělo, které inspirovalo, ale nikdy nemluvilo. V románu Ticho plné vichru ale vstupuje do příběhu z jiné strany. Už není jen ozdobou Baudelairových Květů zla, ale ženou z masa a kostí, unavenou Paříží i mužem, který ji kdysi zbožňoval a pak opustil. Po letech strávených v jeho stínu zůstává sama – v proměňující se Paříži devatenáctého století, v těle poznamenaném nemocí, v čase, který se krátí. Když jí lékař oznámí smrtelnou diagnózu, rozhodne se naposledy zvednout hlavu, usednout na kolo – svůj symbol svobody – a vydat se na cestu z hluku města do ticha krajiny, od slávy k zapomnění. Cesta se stává její vzpourou proti bolesti, osudu i světu, který ji chtěl vidět jen jako „Baudelairovu černošku“. Baudelaire se v příběhu vrací jako neviditelný druhý hlas – muž, který se nedokáže vymanit z vlivu despotické matky a není schopen empatie: z Jeanne si učinil obraz, a tím ji nakonec ztratil. V ozvěnách jeho veršů se zrcadlí vše, co jejich vztah obsahoval: vášeň, opium, rozklad, něhu i destrukci. Jeanne se však učí hledět jinak – na svět, na muže, i na sebe samu. Ticho plné vichru je intimní, lyrický román o ženě, která se vzpírá vlastní legendě. O těle, jež se mění v prach, o duši, která chce naposledy dýchat. O tom, že i múza může mít poslední slovo – a že i smrt může být formou svobody.

Slovinský básník a prozaik Kajetan Kovič ve svém románu Cesta do Tridenta nenápadně rozehrává velkolepou oslavu „obyčejného“ lidského života – života, který se v jeho podání proměňuje v jedinečné, barevné a dojemné dobrodružství. Vypravěč, autorovo alter ego, sleduje osudy svého strýce France M., obchodníka, vojáka a hostinského, jehož cesta z vídeňských salonů přes haličskou frontu až po vinohrady rodného Slovinska obsahuje vše, co tvoří podstatu lidské existence: vášeň, pošetilost, bolest, smích i smíření. Kovič s básnickou citlivostí a smyslem pro ironii nechává na stránkách svého románu ožít minulý svět – od lehkomyslného víru vídeňských valčíků po syrovou realitu války – a ukazuje, že i v těch nejprostších okamžicích se skrývá poezie bytí. Cesta do Tridenta je román plný vůní vína, písní, smutku i radosti, napsaný s pochopením pro každou lidskou slabost. Dílo jednoho z nejvýznamnějších slovinských autorů 20. století, nám připomíná, proč stojí za to říkat životu vždycky své ano – da, ja, ano, igen, si...

Jezero je slovinská noirová detektivka, odehrávající se v zimě v okolí Bohinjského jezera uprostřed Alp. Taras Birsa, policejní inspektor z Lublaně, lehce cynický muž kolem padesátky, se na Nový rok vrací z lyžování na svazích Vogelu. Sněží a viditelnost je mizerná. Kola Škody Octavia se stěží drží bílé silnice. Potom inspektor zahlédne v dálce světla. U silnice stojí policejní vůz. Dveře jsou otevřené, policisté nikde. Taras se po čerstvých stopách vydá k řece, kde se jako na zrychlených záběrech filmu o světluškách mihotají světla baterek policistů. Ve vodě pod polozamrzlou hladinou najdou tělo neznámé mladé ženy. Kdo je oběť? Kdo je vrah? Je pachatelem osamělý blázen, nebo musela ona neznámá zmizet kvůli tajnému spiknutí? Golob v románu akcentuje i téma farmaceutického průmyslu a jeho zisků, nové receptury, které podléhají takovému utajení, kvůli kterému se vyplatí i zabíjet… inspektor Taras Birsa se případem musí prokousat spolu se skupinou odvážných lékařů, mezi něž patří i jeho manželka.

Píše se rok 1941 a slovinský Maribor je po okupaci německými vojsky připojen ke Třetí říši. Sousedé a rodiny jsou od sebe násilně odtrženi a v okolních horách se organizuje hnutí odporu. V ulicích stísněných strachem potká mladá Sonja rodinného známého, který ji kdysi zachránil, když zapadla při lyžování do sněhu. Tehdy mu říkala Ludek, nyní je z něj přísný a odměřený německý důstojník SS Ludwig Mischkolnig. Sonja má ale na srdci něco, s čím by jí mohl pomoci… Co vše za tu službu bude ochotná obětovat?

Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924-2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Postava kněze Florijana Burnika a jeho chápání kněžského poslání je právě zosobněním snahy stát na straně člověka, jak mu to přikazuje etika biblického poselství, a být nezištně nablízku lidem, kteří jeho pomoc potřebují, a to i za cenu osobní oběti. Autorovi byl částečným předobrazem Burnika slovinský kněz Filip Terčelj (1892-1946), který mezi válkami působil v Gorici.

Kolektivní monografie s názvem Spanilost Vaše cizozemcům se líbí přibližuje v mezioborovém pohledu vývoj a proměny českých kuchařských knih vydávaných v průběhu dlouhého 19. století. Autoři se soustřeďují na otázku, jakou roli tato knižní tvorba plnila v každodenním životě obrozující se české společnosti. Tematicky se věnují podobě gastronomických schémat, která kuchařské knihy svým obsahem přirozeně dotvářely. Stranou autorského zájmu ovšem nezůstávají ani další hlediska potvrzující, že kuchařské knihy mohou být jedním z modelů interpretace veškerých procesů a společenských změn, jež 19. století přineslo v kolektivním i individuálním smyslu.