Jiří Kratochvil strana 2 z 3

Při četbě příběhů Jiřího Kratochvila se mě vždy zmocňuje napětí, jaké jsem prožíval nad knihami v dětství. Proboha, jak tahle šílenost může dopadnout? Jak si tohle může někdo vůbec vymyslet? A pak myslím už na autorovo dětství: na chlapce, který spolužákům vyprávěl tak napínavé příběhy, že se za ním táhli jako za krysařem. A myslím i na mladého muže, který vždy dopoledne napsal povídku, aby ji večer rituálně spálil, protože pro něj v normalizační literatuře nebylo místo. A do třetice myslím na uznávaného zralého autora, který v dopise Ludvíku Vaculíkovi napsal: Pro mě skutečnost začíná teprve jejím převedením do příběhů. Tyto povídky sám autor charakterizuje jako groteskní hříčky, jenom zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stávádoslova těžkým průmyslem literatury (citace z časů Kratochvilem opovrhovaného socialistického realismu), jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy, vícekrát: to, co se skrývá (a temně vrčí) pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé.Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem.A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou…Ludvík Němec

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a - lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.

Jaký je vztah mezi identitou a hereckým talentem? Čím jsou ve vlastním životě ti, kteří dokáží být kýmkoli? Mikuláš Mazel, hlavní postava nového románu Jiřího Kratochvila, je obdařen „absolutním hereckým talentem“. Přijímá nejrůznější obskurní herecké služby a v pikareskně laděném příběhu se ocitá v nejrozmanitějších prostředích. Postupně však zjišťuje, že jeho talent není předností, ale spíš zlým prokletím. Každý z nás je obdařen jakýmsi hereckým talentem, který nám už od našich prvních dnů pomáhá „integrovat se do světa lidí“, ale jednoho dne se ta schopnost může proměnit i ve hru o duši.

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a - lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.

Příběh člověka, který zázračně rychle získá pohádkový majetek a vzápětí o něj stejně rychle přijde, se odehrává v devadesátých letech minulého století a jako všechny Kratochvilovy romány je zasazen do Brna, do přesně popsaných konkrétních domů, ulic a míst, ale přitom čtenáře zve i do kouzelných světů svébytné fantazie. Zároveň je obrazem střetávání dobra a zla v současném světě. Nový román Klošár je doplněn sedmi povídkami. Některé z nich (Modlitba carovy chůvy, O Markytánce, Případ dobře uzamčeného pokoje) jsou nové, jiné jsou již téměř zapomenuté a v této knize vycházejí v přepracované podobě po mnoha letech (Vrah holubů, Předvečer seance, Případ nevhodně umístěné šance). Poslední povídka Čertovo kopýtko je o spisovatelských osudech za normalizace i po pádu železné opony. Milan Uhde doporučuje knihu na obálce těmito slovy: Próza Jiřího Kratochvila si mě podmanila hned při prvním čtení. Šlo o povídku Vrah holubů, jejíž první verzi jsme otiskli v Hostu do domu. Překvapila mě: trojí vraždu vysvětlili autor i kriminalisté přesvědčivě, ale textem se vedle toho nesl náznak, že její skutečnou motivací byla tajemná trojí msta za povražděné holuby. Podobná překvapení strojí od té doby vypravěč Kratochvil nepřetržitě. Na rozdíl od spisovatelů, kteří čtenářům lichotí sdělováním toho, co už vědí, zaskakuje své vyznavače vynalézavými dějovými zvraty a odchylkami od běžné logiky. Jeho tvorba je v původním smyslu zábavná. Básník – neboť takové označení si tento tvůrce plně zaslouží - podává obraz světa, jaký si vysnil a vymyslil. Skutečnost se pokaždé dostaví, ale nečekaně. Vyvolává to trvalou čtenářskou zvědavost. A tak jsem si Kratochvilův čerstvý svazek Klošár aneb Co si mamlasové povídali přečetl sice s chutí v rukopise, ale těším se, až jej budu číst znovu a znovu jako knížku. Přímo po tom volá. Kniha Jiřího Kratochvila je unikátní také v tom, že text doprovází 15 celostránkových černobílých fotografií brněnských budov a míst, v nichž se kniha odehrává – Dům u čtyř mamlasů, Reissigova vila a vila Valerie Bauerové v Pisárkách, Jurkovičova vila v Žabovřeskách, magické Římské náměstí, Kratochvilovo oblíbené brněnské zákoutí a další. Autorkou fotografií je fotografka Pavla Kocourková. Kniha, již sám Jiří Kratochvil označuje za svou poslední, je korunou jeho literárního díla. Spojení s fotografiemi z ní navíc činí i ideální dárek pro milovníky české literatury, architektury, Brna a knih krásných po všech stránkách.

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a - lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

Kratochvilova nová skladba Kapesní román pro kapsáře má za vypravěče skutečného kapsáře. Není však obyčejný. Moto románu připomíná, že se za kapsáře označil skvělý spisovatel Jorge Luis Borges, který se honí za příběhy. Kratochvilův Robert Mráček je kleptoman, jeho první žena Kateřina si připaluje cigaretu od blesku, druhá Pastorela horuje pro vzduchoplavbu, muž jí uletí na pustý ostrov a tam vede robinsonovskou existenci, přičemž funkci Pátka zastává orangutan. Okolní svět se zmítá ve válce, zřejmě třetí světové. V tom duchu hrdinova dobrodružství pokračují, věřte nevěřte. Měl jsem čest a štěstí sledovat je už v rukopise na obrazovce. Ale knížka je zážitek pro všechny divné kapsáře a jejich vyznavače. Máme společně velký svátek.

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.