Jiří Kratochvil strana 2 z 3

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?

Komplet třiceti tematicky rozmanitých povídek, které vycházely jako součást magazínu Reportér. Mistři světa - JAROSLAV RUDIŠ Expres do ráje - EVA TURNOVÁ I tento den bude součástí příběhu - PETR BORKOVEC Pondělí ráno - PETRA SOUKUPOVÁ Alex je ta hlava - MARTIN GOFFA Svatební povídka - JIŘÍ KRATOCHVIL Edova jawa - MARKÉTA PILÁTOVÁ Diamantová svatba architekta Meiera - PAVEL KOHOUT Čudočka - HANA LUNDIAKOVÁ Milion oktávií - MICHAL KAŠPÁREK Nedělej to doma - IRENA DOUSKOVÁ Hotel Svidník - PETR PLACÁK Vzpomínka, pro kterou se chystám zemřít - ANNA BOLAVÁ Jiné světy, jiné životy - IVAN BINAR Nový vesmír - MARKÉTA BAŇKOVÁ Parzifallův pád - PETR STANČÍK Konopnice - ALENA MORNŠTAJNOVÁ Hladový host - MILOŠ URBAN Kde je Wong? - BIANCA BELLOVÁ Stříbro z ostrova Texel - JÁCHYM TOPOL Kotva - PAVLA HORÁKOVÁ Údolí smrti - MILOŠ DOLEŽAL Jedna noc - MILENA HOLCOVÁ To se přece neříká, tati! - KAROL SIDON Fronta na začátek - RADKA TŘEŠTÍKOVÁ Praha–Paříž, a zpět - JAN VODŇANSKÝ Obřad - SÁRA VYBÍRALOVÁ Řeči - MICHAL ŠANDA V náručí Piny Bausch - DORA KAPRÁLOVÁ A most unusual gin - EMIL HAKL.

Při četbě příběhů Jiřího Kratochvila se mě vždy zmocňuje napětí, jaké jsem prožíval nad knihami v dětství. Proboha, jak tahle šílenost může dopadnout? Jak si tohle může někdo vůbec vymyslet? A pak myslím už na autorovo dětství: na chlapce, který spolužákům vyprávěl tak napínavé příběhy, že se za ním táhli jako za krysařem. A myslím i na mladého muže, který vždy dopoledne napsal povídku, aby ji večer rituálně spálil, protože pro něj v normalizační literatuře nebylo místo. A do třetice myslím na uznávaného zralého autora, který v dopise Ludvíku Vaculíkovi napsal: Pro mě skutečnost začíná teprve jejím převedením do příběhů. Tyto povídky sám autor charakterizuje jako groteskní hříčky, jenom zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stávádoslova těžkým průmyslem literatury (citace z časů Kratochvilem opovrhovaného socialistického realismu), jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy, vícekrát: to, co se skrývá (a temně vrčí) pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé.Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem.A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou…Ludvík Němec

Jiří Kratochvil nebyl první, komu liška (symbol volnosti, dravosti, chytrosti a zrzavé krásy) uhranula. Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž zase proměnil lišku v dámu. Autor však spojil oba příběhy v jeden a zasadil do padesátých let, kdy režim země, kde zítra znamená již včera v čele s Hospodářem nemilosrdně drtil lidské životy a dusil svobodu. Jedna linka vyprávění začíná v Pavlovově institutu, kde se podaří obdařit liščí mládě rozumem a potom proměnit v lidskou bytost. Samozřejmě že přenádhernou a samozřejmě že pověřenou tajným úkolem. Druhá linka se odehrává v Brně, kde je mladý inteligentní dělník zpracováván pro služby v StB. Liščí krasavice, vycvičená k diverzním akcím všeho druhu, ovšem netuší, že existuje něco jako láska a cit. A to podcenili i soudruzi školitelé. Proto se stáváme svědky vášnivého příběhu, v němž se liška Sylva do dělníka Pavla zamiluje. No a láska je naděje a také cesta ke svobodě. Více prozrazovat už není třeba.

Reedice oblíbené sbírky povídek na téma, které nestárne.

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti kolem nás. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a buduje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu.Milan Uhde

Groteska Bakšiš se původně měla jmenovat Báj. Jakoby spisovatel chtěl naznačit čtenáři, že příběh, který nám vypráví, je dílem anonymního vypravěče. Toho, který si vybájil jejich život a vypráví nám ho. Dokonce ho vsadil přímo do děje jako manipulátora osudy svých hrdinů, čubky Daniely nesmírné krásy a mladičkého panice Jakoubka. Tím snovačem je skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka, a žije ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej anebo jinde zas kres, a kdoví, jak jinak. „Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje.“ Skřet si své vyprávění rozmarně užívá. Obrací osudy hrdinů jako krejčí svatební oblek panice Jakoubka, bere míru, stehuje, poopravuje, rozpáře a zase sešívá, vycpává ramena, zabírá a ubírá, občas přidá krajku, jindy trhne látkou, prodlužuje nohavice, šacuje kapsy nebo do nich vkládá další osudy a jiné příběhy, podšívá podšívku. A ona podšívka podšitá je sám Jiří Kratochvil. On je ten skřet v dutině stromu fascinován lidským pohlavím. Ústy skřetovými nám přiznává:„A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět.“ Slovo bakshish znamená v perštině dar. Jiří Kratochvil nám prostřednictvím svého skřeta vypravěče daroval originální variantu věčného příběhu muže a ženy.

Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z "látky, z níž je utkán svět" své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: "S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme." Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury. Milan Ohnisko

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

Příběh obyčejného knihovníka, kterému se přihodí něco úděsného.