Jiří Kratochvil

Kratochvilova nová skladba Kapesní román pro kapsáře má za vypravěče skutečného kapsáře. Není však obyčejný. Moto románu připomíná, že se za kapsáře označil skvělý spisovatel Jorge Luis Borges, který se honí za příběhy. Kratochvilův Robert Mráček je kleptoman, jeho první žena Kateřina si připaluje cigaretu od blesku, druhá Pastorela horuje pro vzduchoplavbu, muž jí uletí na pustý ostrov a tam vede robinsonovskou existenci, přičemž funkci Pátka zastává orangutan. Okolní svět se zmítá ve válce, zřejmě třetí světové. V tom duchu hrdinova dobrodružství pokračují, věřte nevěřte. Měl jsem čest a štěstí sledovat je už v rukopise na obrazovce. Ale knížka je zážitek pro všechny divné kapsáře a jejich vyznavače. Máme společně velký svátek.

Příběh člověka, který zázračně rychle získá pohádkový majetek a vzápětí o něj stejně rychle přijde, se odehrává v devadesátých letech minulého století a jako všechny Kratochvilovy romány je zasazen do Brna, do přesně popsaných konkrétních domů, ulic a míst, ale přitom čtenáře zve i do kouzelných světů svébytné fantazie. Zároveň je obrazem střetávání dobra a zla v současném světě. Nový román Klošár je doplněn sedmi povídkami. Některé z nich (Modlitba carovy chůvy, O Markytánce, Případ dobře uzamčeného pokoje) jsou nové, jiné jsou již téměř zapomenuté a v této knize vycházejí v přepracované podobě po mnoha letech (Vrah holubů, Předvečer seance, Případ nevhodně umístěné šance). Poslední povídka Čertovo kopýtko je o spisovatelských osudech za normalizace i po pádu železné opony. Milan Uhde doporučuje knihu na obálce těmito slovy: Próza Jiřího Kratochvila si mě podmanila hned při prvním čtení. Šlo o povídku Vrah holubů, jejíž první verzi jsme otiskli v Hostu do domu. Překvapila mě: trojí vraždu vysvětlili autor i kriminalisté přesvědčivě, ale textem se vedle toho nesl náznak, že její skutečnou motivací byla tajemná trojí msta za povražděné holuby. Podobná překvapení strojí od té doby vypravěč Kratochvil nepřetržitě. Na rozdíl od spisovatelů, kteří čtenářům lichotí sdělováním toho, co už vědí, zaskakuje své vyznavače vynalézavými dějovými zvraty a odchylkami od běžné logiky. Jeho tvorba je v původním smyslu zábavná. Básník – neboť takové označení si tento tvůrce plně zaslouží - podává obraz světa, jaký si vysnil a vymyslil. Skutečnost se pokaždé dostaví, ale nečekaně. Vyvolává to trvalou čtenářskou zvědavost. A tak jsem si Kratochvilův čerstvý svazek Klošár aneb Co si mamlasové povídali přečetl sice s chutí v rukopise, ale těším se, až jej budu číst znovu a znovu jako knížku. Přímo po tom volá. Kniha Jiřího Kratochvila je unikátní také v tom, že text doprovází 15 celostránkových černobílých fotografií brněnských budov a míst, v nichž se kniha odehrává – Dům u čtyř mamlasů, Reissigova vila a vila Valerie Bauerové v Pisárkách, Jurkovičova vila v Žabovřeskách, magické Římské náměstí, Kratochvilovo oblíbené brněnské zákoutí a další. Autorkou fotografií je fotografka Pavla Kocourková. Kniha, již sám Jiří Kratochvil označuje za svou poslední, je korunou jeho literárního díla. Spojení s fotografiemi z ní navíc činí i ideální dárek pro milovníky české literatury, architektury, Brna a knih krásných po všech stránkách.

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?

Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

„Fakt vám to ještě nedošlo? Už nás čeká jen dlouhý řetěz hloupých snů v tom našem už nikdy nekončícím kómatu,“ varuje nás autor ve finále prvního textu svého dalšího povídkového konvolutu. Jeho prostřednictvím opět chrlí na svou osudovou metropoli magmaticky žhavé, psychedelicky angažované, dojemné a temně komické laudatio. Jedno je však třeba zdůraznit: Kratochvilova perspektiva je sice intimně brněnská (ohmatává a očichává město svého srdce se zanícením milence!), zároveň však i nejširší možná, doslova kosmická. Jeho vypravěčský zoom je natolik pohyblivý, až vyvolává závrať: jako by autor se svrchovaným zaujetím pozoroval divadlo světa dalekohledem i lupou současně. Chvějivě živá vlákna bravurních narativních gest a nezaměnitelně vibrujícího jazyka tak dávají vzniknout realistickým dějinným flashbackům — a zároveň bezedně fantaskním trojrozměrným gobelínům, pro něž bychom v aktuální tuzemské literatuře jen těžko hledali přirovnání. Přesto své souputníky autor má… Na klopě prvního souboru Brněnských povídek (2007) bylo řečeno, že je „Borgesem české literatury“. Dodejme nyní, že třeba také pokrevním příbuzným Ladislava Klímy. Neboť i Kratochvilův vypravěčský „egodeismus“ je čímsi absolutní. Milan Ohnisko

Brno Jiřího Kratochvila — autorův osudový genius loci. Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z „látky, z níž je utkán svět“ své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: „S jistou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury.

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

Ze zadní strany obálky: Po Paříži se cikcak proháněl taxíkem, ale protože chtěl okoštovat taky metro, nechal se dovézt až k secesní nástupní stanici Abbesses čili Abatyši, a sestoupiv tam do hlubin, pronesl k jednomu, náhodně zvolenému pasažérovi pečlivě připravenou větu v brněnské pařížštině (no, raději ji tu přetlumočíme): Nezlobte se, chtěl jsem vám jen říci, že Paříž je pro mě tak po čertech nádherny´m městem, že kdybych směl prožít zbytek života třeba i jen jako potkan (le surmulot) a třeba i tady v podzemí, cítil bych se obdarován. Z povídky Brno–Paříž „Kvůli své slabosti pro příběhy Bůh muže a ženu nestvořil. Všemohoucí kvůli tomu stvořil Jiřího Kratochvila.“ Tak pravil Aleš Palán v potměšile jízlivé recenzi románu Jízlivá potměšilost žití.

Groteska Bakšiš se původně měla jmenovat Báj. Jakoby spisovatel chtěl naznačit čtenáři, že příběh, který nám vypráví, je dílem anonymního vypravěče. Toho, který si vybájil jejich život a vypráví nám ho. Dokonce ho vsadil přímo do děje jako manipulátora osudy svých hrdinů, čubky Daniely nesmírné krásy a mladičkého panice Jakoubka. Tím snovačem je skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka, a žije ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej anebo jinde zas kres, a kdoví, jak jinak. „Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje.“ Skřet si své vyprávění rozmarně užívá. Obrací osudy hrdinů jako krejčí svatební oblek panice Jakoubka, bere míru, stehuje, poopravuje, rozpáře a zase sešívá, vycpává ramena, zabírá a ubírá, občas přidá krajku, jindy trhne látkou, prodlužuje nohavice, šacuje kapsy nebo do nich vkládá další osudy a jiné příběhy, podšívá podšívku. A ona podšívka podšitá je sám Jiří Kratochvil. On je ten skřet v dutině stromu fascinován lidským pohlavím. Ústy skřetovými nám přiznává:„A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět.“ Slovo bakshish znamená v perštině dar. Jiří Kratochvil nám prostřednictvím svého skřeta vypravěče daroval originální variantu věčného příběhu muže a ženy.

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami a zápletkami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, a nebudou zklamáni, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti, kterou jsme zvyklí pozorovat kolem sebe. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a bu-duje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu. Básník — to označení si Kratochvil plně zaslouží — byl svědkem krásných příslibů, které se naplnily v podobě katastrof, prohlédal mocensky prosazované lži, jež se pro mnohé staly pravdou, zakusil doteky rukou, které se prohlašovaly za pomocné, ale patřily zabijákům. Kratochvilovská říše řízená zákony svobodného výmyslu budí radost. Přitom však nese mateřské znamení doby diktatur, vyhlazovacích táborů a nadějeplných převratů ohrožených zmarem. I králík je si vědom nebezpečí, že ho upečou a snědí.

Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z "látky, z níž je utkán svět" své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: "S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme." Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury. Milan Ohnisko

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.