Jiří Kratochvil

Příběh nového románu Jiřího Kratochvila se odehrává především v první polovině padesátých let v Brně. Hlavní postavou je brněnský architekt, Kamil Modráček, svou orientací blízký funkcionalismu, ale přinucený v první polovině padesátých let stavět social

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a - lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z "látky, z níž je utkán svět" své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: "S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme." Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury. Milan Ohnisko

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami a zápletkami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, a nebudou zklamáni, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti, kterou jsme zvyklí pozorovat kolem sebe. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a bu-duje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu. Básník — to označení si Kratochvil plně zaslouží — byl svědkem krásných příslibů, které se naplnily v podobě katastrof, prohlédal mocensky prosazované lži, jež se pro mnohé staly pravdou, zakusil doteky rukou, které se prohlašovaly za pomocné, ale patřily zabijákům. Kratochvilovská říše řízená zákony svobodného výmyslu budí radost. Přitom však nese mateřské znamení doby diktatur, vyhlazovacích táborů a nadějeplných převratů ohrožených zmarem. I králík je si vědom nebezpečí, že ho upečou a snědí.

Groteska Bakšiš se původně měla jmenovat Báj. Jakoby spisovatel chtěl naznačit čtenáři, že příběh, který nám vypráví, je dílem anonymního vypravěče. Toho, který si vybájil jejich život a vypráví nám ho. Dokonce ho vsadil přímo do děje jako manipulátora osudy svých hrdinů, čubky Daniely nesmírné krásy a mladičkého panice Jakoubka. Tím snovačem je skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka, a žije ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej anebo jinde zas kres, a kdoví, jak jinak. „Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje.“ Skřet si své vyprávění rozmarně užívá. Obrací osudy hrdinů jako krejčí svatební oblek panice Jakoubka, bere míru, stehuje, poopravuje, rozpáře a zase sešívá, vycpává ramena, zabírá a ubírá, občas přidá krajku, jindy trhne látkou, prodlužuje nohavice, šacuje kapsy nebo do nich vkládá další osudy a jiné příběhy, podšívá podšívku. A ona podšívka podšitá je sám Jiří Kratochvil. On je ten skřet v dutině stromu fascinován lidským pohlavím. Ústy skřetovými nám přiznává:„A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět.“ Slovo bakshish znamená v perštině dar. Jiří Kratochvil nám prostřednictvím svého skřeta vypravěče daroval originální variantu věčného příběhu muže a ženy.

Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou

Ze zadní strany obálky: Po Paříži se cikcak proháněl taxíkem, ale protože chtěl okoštovat taky metro, nechal se dovézt až k secesní nástupní stanici Abbesses čili Abatyši, a sestoupiv tam do hlubin, pronesl k jednomu, náhodně zvolenému pasažérovi pečlivě připravenou větu v brněnské pařížštině (no, raději ji tu přetlumočíme): Nezlobte se, chtěl jsem vám jen říci, že Paříž je pro mě tak po čertech nádherny´m městem, že kdybych směl prožít zbytek života třeba i jen jako potkan (le surmulot) a třeba i tady v podzemí, cítil bych se obdarován. Z povídky Brno–Paříž „Kvůli své slabosti pro příběhy Bůh muže a ženu nestvořil. Všemohoucí kvůli tomu stvořil Jiřího Kratochvila.“ Tak pravil Aleš Palán v potměšile jízlivé recenzi románu Jízlivá potměšilost žití.

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a - lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

„Fakt vám to ještě nedošlo? Už nás čeká jen dlouhý řetěz hloupých snů v tom našem už nikdy nekončícím kómatu,“ varuje nás autor ve finále prvního textu svého dalšího povídkového konvolutu. Jeho prostřednictvím opět chrlí na svou osudovou metropoli magmaticky žhavé, psychedelicky angažované, dojemné a temně komické laudatio. Jedno je však třeba zdůraznit: Kratochvilova perspektiva je sice intimně brněnská (ohmatává a očichává město svého srdce se zanícením milence!), zároveň však i nejširší možná, doslova kosmická. Jeho vypravěčský zoom je natolik pohyblivý, až vyvolává závrať: jako by autor se svrchovaným zaujetím pozoroval divadlo světa dalekohledem i lupou současně. Chvějivě živá vlákna bravurních narativních gest a nezaměnitelně vibrujícího jazyka tak dávají vzniknout realistickým dějinným flashbackům — a zároveň bezedně fantaskním trojrozměrným gobelínům, pro něž bychom v aktuální tuzemské literatuře jen těžko hledali přirovnání. Přesto své souputníky autor má… Na klopě prvního souboru Brněnských povídek (2007) bylo řečeno, že je „Borgesem české literatury“. Dodejme nyní, že třeba také pokrevním příbuzným Ladislava Klímy. Neboť i Kratochvilův vypravěčský „egodeismus“ je čímsi absolutní. Milan Ohnisko

Brno Jiřího Kratochvila — autorův osudový genius loci. Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z „látky, z níž je utkán svět“ své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: „S jistou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury.

Jiří Kratochvil nebyl první, komu liška (symbol volnosti, dravosti, chytrosti a zrzavé krásy) uhranula. Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž zase proměnil lišku v dámu. Autor však spojil oba příběhy v jeden a zasadil do padesátých let, kdy režim země, kde zítra znamená již včera v čele s Hospodářem nemilosrdně drtil lidské životy a dusil svobodu. Jedna linka vyprávění začíná v Pavlovově institutu, kde se podaří obdařit liščí mládě rozumem a potom proměnit v lidskou bytost. Samozřejmě že přenádhernou a samozřejmě že pověřenou tajným úkolem. Druhá linka se odehrává v Brně, kde je mladý inteligentní dělník zpracováván pro služby v StB. Liščí krasavice, vycvičená k diverzním akcím všeho druhu, ovšem netuší, že existuje něco jako láska a cit. A to podcenili i soudruzi školitelé. Proto se stáváme svědky vášnivého příběhu, v němž se liška Sylva do dělníka Pavla zamiluje. No a láska je naděje a také cesta ke svobodě. Více prozrazovat už není třeba.