Kraus Pavel

Všichni jsme kdysi „tahali kačera“, jak se krásně metaforicky, ale přitom velice názorně naznačuje, že každý z nás byl někdy dítětem a poznával svět prostřednictvím hraček. Všichni jsme ty hračky měli, koníky, kozy, slony, panáčky všemožných barev a tvarů, kostky a stavebnice. Kupovali nám je rodiče nebo babičky a dědové. Málokdo ale věděl, nebo alespoň tušil, jakou cestu jeho hračka urazila, než mohla zakotvit v krabici nebo koši na hraní. Kdo ji navrhl, vymyslel, vyrobil? Kniha Kubát, cesta za správnou hračkou přináší životní příběh zřejmě posledního žijícího odborníka z řady těch, kteří po desetiletí, anonymně a bez zájmu veřejnosti, stáli u zrodu fenoménu české poválečné hračky. Její podobu, funkci a význam, v návaznosti na slavnou tradici krušnohorské lidové hračky, filozofii družstva Artěl a výmarské školy Bauhaus, ukotvili a definovali ti, kteří dokázali, že se česká hračka stala celosvětově respektovaným fenoménem. Václav Kubát (*1934) se emancipací moderní české dřevěné hračky zabýval celoživotně, proto je jeho život zároveň výbornou ilustrací nejen života české dřevěné hračky, ale i řemesla jako takového, jeho peripetií a vývoje. Před očima nám s filmovou přesností vyvstane anabáze talentovaného venkovského chlapce, který se vyučil a vystudoval ve školství poválečného Československa a za tehdejších politicky a ideologicky deformovaných podmínek. Poznáme historii Krušnohoří, jeho slávu, tradici i zánik mnoha hračkářských dílen a továren po roce 1945, posléze i po roce 1990, a snahu o „renesanci“ a navrácení české hračky z přírodních materiálů do současného života po roce 2000. Nejen proto se o Václavu Kubátovi dnes v zasvěcených a odborných kruzích hovoří jako o „nestorovi české hračky“, a autor má tím pádem tichou ambici, aby byla tato publikace „festschrift“ k jeho významnému životnímu jubileu.

Rozhovor o hledání kořenů v tradicích a mystice legend rodného kraje a o pokoře k Božímu veškerenstvu s fotografickou esejí o obrazech světa viděných jako mapy nebe i země. Roman Řezáč, respektive Roman Johan Hubert Řezáč, se narodil v Dolní Polici, někdejší sudetoněmecké Niederpolitz, do česko-německé rodiny v domě, ve kterém po několik generací žili, pracovali a umírali jeho předkové a který nastálo nikdy neopustil. Narodil se třináct let po ukončení snad poslední světové války a deset let poté, co v této zemi zemřela demokracie. Narodil se do doby, kdy byla naše země na dlouhá léta odsouzena chodit se sklopenou hlavou a její lid s odhodlaně rozesmátými tvářemi a se strachem v očích. Od své původní profese foukače skla, kterou vystudoval na Střední sklářské škole v Novém Boru, odešel po čase do uranových dolů ve Stráži pod Ralskem, kde pracoval jako horník a posléze jako geofyzik, aby se vrátil zpět ke sklu a až po roce 1990 zakotvil jako drobný soukromý zemědělec, hospodařící na pozemcích historicky přilehlých k jeho rodnému domu, k domu rodiny Řezáčů. V hlavním segmentu své duše a svého srdce je ale, v pravém a prapůvodním smyslu slova, celoživotním písmákem. Je překladatelem německých, kurentem psaných archiválií, legend a místních frazeologismů, spolupracujícím s mnoha historiky, archivy a muzejními institucemi a je sběratelem, katalogizátorem a analytikem sudetoněmeckých nářečí a dialektů. Je badatelem, autodidaktickým etnologem a po léta byl i zvoníkem v poutním areálu kostela Navštívení Panny Marie v Horní Polici, vychovaným v pokoře k přírodě a v úctě k eucharistii. Tento svérázný služebník Boží a vizionář je ale v neposlední řadě i svébytným malířem, zachycujícím v tématech svých obrazů dějinné okamžiky i všední chvíle z okolí a historie svého rodiště osobitou optikou duší svých předků. Roman Johan Hubert Řezáč hledá svou životní cestu ve vlastních imaginativních pohledech do minulosti a do hlubin námi nepoznaných příběhů a historie etnika donedávna žijícího v tomto kraji. Je tak ojedinělým klíčem k případné snaze o pochopení kulturní a sociální antropologie života etnika násilně vytlačeného z kraje údolí Ploučnice a obrazně řečeno je i jakýmsi klíčem k ladění hlasů zvonů do měkkých, mollových harmonií, na jejichž imaginárních tónech se sám nechává po celý život unášet svým milovaným Polzentalem.