Petr Kropotkin

Člověk, toužící po blahu, bez ohledu na blaho bližních, stává se pouhým parazitem – podstatou nemoci společnosti i sebe sama; – je vším, co vychovala pokřivená morálka od dob úpadku Říma až do dnešních dnů. Anarchistická morálka se stala právem ústřední knihou anarchismu, její „biblí“, drtící ve své jasnosti vše zastřené a zkažené, dotýkající se bídy společnosti, stejně jako i vznešenosti lidské duše. P. A. Kropotkin odpovídá srozumitelně na otázku morálky danou lidskému srdci beze všech umělých příkazů, vůdců; tedy odlehlou od namluvených církevnických a státních dogmat, jimiž svět ujařmuje po staletí člověka. Mluvit o svobodě tam, kde existuje vláda, je totiž samo o sobě protimluv. Ve spise Komunismus a anarchie zabývá se Kropotkin problémem individua ve společnosti, kdy každá totalitární moc (tzv. velká rodina) činí z člověka pouhou ovci – loutku vytesaného systému, který posluhuje jen těm, kteří se usadili na šíji svých bližních. Tato teze byla řečena ještě dříve, než se uplatnil marxistický komunismus v Rusku a ve východní Evropě; – a je stejně tak aktuální pro jakýkoli současný aparát moci, který pod rouškou individua šlape neméně účinně po individualitě každého člověka – jen možná nikoliv tak naivně ale zastřeněji. Veškerý systém, jak podotýká ruský myslitel, pozůstávající na parlamentarismu (zastupitelské vládě), je jen transformovaný, středověký absolutismus, přenesený do organizovanější sítě moci, a to podle ochoty a zásluh servilismu – šíření (ne)moci mezi lidmi. V Kolektivistickém námezdnictví rozvádí Kropotkin problém mzdy, vzdělání, pracovní doby či pracovních poukázek, jakožto pokračování otroctví společnosti. V poslední části spisu, předkládané v prvním souboru tohoto vydání, Velká revoluce, může se čtenář dočíst o podstatě nejen Velké francouzské revoluce, ale přeneseně i o všech dalších převratech (o „sametové revoluci“ ani nemluvě), kdy vystřídavší lůza vždy jen využila zprvu více či méně naivní horlivosti lidských citů a obecné společenské nevole ke svému vlastnímu, předem již promyšlenému ekonomickému prospěchářství. I dnes, reformátoři pobízí dav – žal neřeknou, že v hlavě chtějí nahradit jen jednu zrůdnost za jinou a modlou jim stále zůstává: stát, vlastnictví, úroky a vespolné vykořisťování jako bůžek vší jimi pojímané pravdy. Potřebují veřejné mínění pro svoji změnu, aby si nakonec okopali políčko lidských životů dle svého – možná účinněji, kdy efektivnější porobu lidí a jejich sil jim již starý systém neumožňoval. Nebojují o pravdu, nýbrž o to, kdo ovládne manipulovatelný dav, jemuž se předkládá polévka ideálů. A znásilnění se zatím hádají v krčmách, jakéže to slizké chapadlo je pro svět lepší! Zaplať pán bůh, že mají k tomu ony „svobodné volby“, v nichž „svědomitě“ rozhodnou! Tvrdí-li se proto, že dosud nebyl vymyšlen lepší systém, lze do značné míry souhlasit, porozumíme-li však, kdo vyslovuje ona slova: „dosud lepší“. Žádný systém, jako nynější, nedosáhl totiž z hlediska lupu tak dokonale porobení nejen fyzických, ale i duševních sil člověka – řekněme podle Huxleyho – žádný systém se nepřiblížil tak dokonale predestinaci jedince v pouhou loutku v zájmu pár chorých hlav, které uvěřily naivní představě osobního, živočišného štěstí na úkor všech. Umělý člověk, to je cíl všech současných uskutečňovatelů „státu“ a „pokroku“. Zbavit člověka vazby s přírodou se jim již do značné míry podařilo. Zbavit jej vnitřní korekce Života a směřovaní k jeho blahu, bude však naštěstí navždy nemožné. Může-li člověk propadat cynismu, sociální „anémii“, nemůže se vymanit, přes veškeré snahy, od následků svých činů, které jako jediné určují, bez ohledu na politickou partaj a dočasný výtěžek, jeho skutečné štěstí. Kropotkinovy spisy přichází po dlouhé době na světlo, aby kladly otázky po roli člověka nejen ve společnosti, ale především o sobě samém a umožnily mu pochopit jeho pravé, nikým nezmanipulované já.

V jednom z nejúdernějších spisů všech dob, Buřičových řečech od P. A. Kropotkina, zaznívají, jako v drtících úhozech kladiva, myšlenky ruského filosofa vůči všemu státnímu pobožnůstkářství, grotesknosti adorované svobody, ujařmenosti člověka, prostituovanému šosáctví zákonodárce — tedy vůči veškeré lži, pozvednuté na tzv. společenský pořádek. Při četbě stránky po stránce padají jako na prubířském kameni všechny modly, které se snaží jako chapadla chobotnice podrobit si tělo i duši člověka. Neboť to, co nazýváme státním systémem, se stalo pouhým modifikovaným feudalismem, který povolil šrouby tam, kde už byly neakceptovatelné, aby je mohl na jiném místě dvojnásobně utáhnout. Chvála ti, lidská vynalézavosti, ty důmyslná hříčko přírody! Svoboda slova, volení zástupci, to vše se stalo pouhou ironií, bezobsažným uspávacím šémem, jakmile se zjistilo, že nic z toho neohrozí nestydatou obludu, lačnící po mamonu, aby se mohlo pokračovat v živelném vykořisťování člověka člověkem za bílého dne! Člověk se tak stal, odkojen a živen žvásty systému, pouhou lichvářovou děvkou, servilní ovečkou. Marně křičí ti, kteří povyšují kapitalismus nad komunismus a naopak, a bijí se hrdě v prsa jako svazáci červené nebo modré (věří-li tomu vůbec upřímně), zůstává-li člověk neustále v základních právech na život otrokem libovůle „zeměpána“. Pevně věříme, že čtenář pro tuto knihu, převracející sýpky lichvářů a stoly směnárníků, nalezne pochopení a bude mu tak nejen vzácným dokumentem a dokladem boje za skutečnou svobodu člověka, ale stejně tak i inspirací k vlastním úvahám, k posílení víry v dobro, co více — ke zlomení pout (vlastních i cizích), činících dnes z každé bytosti, 140 let od sepsání tohoto díla, o to servilnější a pokořenější hříčku všudypřítomného Molocha.