Joanna Kuciel-Frydryszak

Ještě nedávno se bez nich žádná lépe situovaná domácnost neobešla. Zatopit, nanosit vodu, uvařit, nakoupit, vyprat – to všechno a mnohem více měly každý den na starosti služky. Jejich těžká práce byla neviditelná. Podřízené postavení chudých žen nikoho nenapadlo zpochybňovat. Možná, že právě vaše prababička podobně jako stovky jiných dívek opustila svou početnou rodinu vesnici, aby jí ulehčila, a vydala se do města zkusit štěstí.

Ještě nedávno se bez nich žádná lépe situovaná domácnost neobešla. Zatopit, nanosit vodu, uvařit, nakoupit, vyprat – to všechno a mnohem více měly každý den na starosti služky. Jejich těžká práce byla neviditelná. Podřízené postavení chudých žen nikoho nenapadlo zpochybňovat. Možná, že právě vaše prababička podobně jako stovky jiných dívek opustila svou početnou rodinu vesnici, aby jí ulehčila, a vydala se do města zkusit štěstí. Práce služky pro ni znamenala alespoň malou možnost si polepšit. Naučit se, jak se starat o domácnost, ale také jak se chovat a pohybovat ve městě. Po cestě snila o tom, že si najde ženicha, a třeba potom bude paní domu. Realita ale byla často o dost tvrdší. Už na nádraží čekaly na nezkušená děvčata kuplířky, které jim nabízely docela jinou „službu“. Bez rizik ale nebyly ani v domácnostech, kde jim hrozilo sexuální obtěžování a v případě těhotenství vyhazov na ulici. Praha, Krakov nebo Vídeň – ve všech středoevropských městech byla situace služek pro všechno podobná. V domácnosti vstávaly první a poslední chodily spát, většinou neměly ani kde se pohodlně a důstojně vyspat, umýt se nebo si nechat své osobní věci. K tomu těžká práce bez volného času, malé výdělky a závislost na náladě paní domu. Teprve postupně začaly vznikat spolky, které se snažily služebné vzdělávat nebo je chránit před nástrahami velkoměst. Dodnes málo víme o těchto skrytých dějinách zapomenutých služebných. Polské reportérce Joanně Kuciel-Frydryszak se podařilo ve veřejných i rodinných archivech, dobovém tisku nebo různých publikacích objevit perličky, díky nimž si dokážeme mnohem lépe představit, jak asi skutečně vypadal život služek. Zaznamenala některé z dnešního pohledu až anekdotické rady, jak se má služka chovat a oblékat, stížnosti hospodyň, autentické inzeráty nebo články z černé kroniky. Dojemné jsou dopisy, které dokládají, že existovaly i příklady, kdy vznikl úzký a srdečný vztah mezi služebnou a rodinou, v níž pracovala. Historické reportáže Joanny Kuciel-Frydryszak Služky pro všechno a Venkovanky, které se věnují tvrdému životu žen na vesnici, se staly v Polsku bestsellery a vzbudily diskusi o tom, jestli známe osudy vlastních prababiček. V originálním grafickém zpracování nechybí dobové fotografie některých hrdinek knihy nebo dobové dokumenty. Kniha Služky pro všechno vychází v překladu Michaela Alexy.

Zapomenuté příběhy žen, bez nichž by svět nefungovalJeště nedávno byly nepostradatelné. Vařily, praly, uklízely, nosily vodu a staraly se o chod celé domácnosti. Přesto zůstávaly neviditelné. Služky pro všechno. Mladé dívky z venkova odcházely do měst s nadějí na lepší život. Místo toho je často čekala tvrdá realita – těžká práce, nízké mzdy, závislost na zaměstnavatelích a neustálé riziko zneužití. Bez ochrany, bez jistot, bez hlasu. Reportážní kniha Služky pro všechno od Joanny Kuciel-Frydryszak odhaluje zapomenutou kapitolu dějin střední Evropy. Na základě archivů, dobového tisku i osobních svědectví rekonstruuje každodenní život žen, jejichž příběhy se do učebnic nedostaly. Vedle krutých osudů přináší i lidské momenty – dopisy, vztahy a naděje, které přežívaly i v těžkých podmínkách. Proč si knihu přečíst odhaluje málo známou kapitolu ženských dějin autentické příběhy podložené archivními materiály silné sociální a historické téma kombinace reportáže, dokumentu a čtivého vyprávění Komu by se mohla líbit čtenářům literatury faktu a historických reportáží zájemcům o ženská témata a sociální historii těm, kteří chtějí lépe porozumět minulosti střední Evropy fanouškům silných skutečných příběhů Služky pro všechno dávají hlas ženám, které ho dlouho neměly – a připomínají, že i jejich příběhy jsou součástí našich dějin.

„Neplač, dieťa moje. Každá žena je otrokyňa, tak ani ty nebudeš vyvolená,“ hovorí babka svojej mladej vnučke. Znie to ako rada do života, no v minulosti na vidieku táto veta fungovala takmer ako zákon. Joanna Kuciel-Frydryszak nám v knihe Sedliačky ponúka dojemný a mimoriadne silný portrét žien, ktoré s ohnutými chrbtami niesli na pleciach celú krajinu. Sú to naše babky a prababky... V tejto knihe sa dozvieš: - ako vyzeral bežný život vidieckych žien na prelome 19. a 20. storočia – bez práv, bez majetku a bez možnosti rozhodovať o svojom živote - prečo mala pre mnohých otcov väčšiu cenu krava a pár jutár zeme než vlastná dcéra - aké boli dôsledky absolútnej závislosti ženy od muža – vrátane domáceho násilia a vynútenej intimity - ako spoločenský a náboženský tlak ovplyvňoval ženské telo – keď žena rodila jedno dieťa za druhým, často bez lekárskej pomoci či oddychu - aké šance mali ženy prelomiť kruh generačnej chudoby a podriadenosti a čo museli obetovať, ak sa rozhodli vzoprieť tradícii - ako v nás dodnes žije skúsenosť týchto žien – v hodnotách, strachoch, ale aj v sile, ktorá je našim dedičstvom Drina od svitu do mrku pri kravách, na poli, pri deťoch. Potom rýchlo navariť hladnému mužovi, nie však príliš skoro, pretože polievka musí byť horúca. Večer pri sliepňajúcej petrolejke poplátať oblečenie. A až potom prichádza chvíľka, ktorú môže venovať sebe. Aj tak vyzerala každodennosť našich starých a prastarých mám, ktorú formovala nerovnosť, závislosť od muža, samota a často aj násilie. Poľská spisovateľka Joanna Kuciel-Frydryszak vo svojej knihe Sedliačky dáva hlas vidieckym ženám, aby hovorili o svojom živote: o každodennej neľudskej námahe, o svojich obavách, strachoch i snoch, o živote plnom túžob, ktoré hatia predsudky, povery i očakávania spoločnosti. Hovoria však aj o všadeprítomnom násilí, nútených manželstvách, neustálych tehotenstvách a nemožnosti zmeniť svoj údel. Joanna Kuciel-Frydryszak čerpá z archívov, spomienok i rozhovorov s potomkami a svoju knihu komponuje ako pútavý dokumentárny román, ktorý je zároveň sociologickou sondou hlboko do srdca stredoeurópskeho vidieka. Toto silné a hlboko dojímavé čítanie ukazuje silu žien, ich bezhraničnú oddanosť rodine, ale aj ich túžbu po zmene a nerovný boj o vlastné živobytie či vzdelanie. Čítame túto knihu, vidíme, ako veľmi sa zmenil svet, a zároveň si uvedomujeme, ako nás to všetko ešte stále hlboko ovplyvňuje. Kniha Sedliačky sa v Poľsku stala literárnou udalosťou. Predalo sa jej viac než 600-tisíc výtlačkov a naprieč celou krajinou spustila živú diskusiu o postavení žien v spoločnosti, o dedičstve vidieka i o dobe, v ktorej žili naši predkovia. Sedliačky sa hneď po vydaní zaradili medzi najvýraznejšie reportážne knihy posledného desaťročia. Výnimočná dokumentárna kniha Sedliačky s podtitulom Rozprávanie o našich starých mamách vychádza v preklade Karola Chmela.

„Neplač, dieťa moje. Každá žena je otrokyňa, tak ani ty nebudeš vyvolená,“ hovorí babka svojej mladej vnučke. Znie to ako rada do života, no v minulosti na vidieku táto veta fungovala takmer ako zákon. Joanna Kuciel-Frydryszak nám v knihe Sedliačky ponúka dojemný a mimoriadne silný portrét žien, ktoré s ohnutými chrbtami niesli na pleciach celú krajinu. Sú to naše babky a prababky... V tejto knihe sa dozvieš: ako vyzeral bežný život vidieckych žien na prelome 19. a 20. storočia – bez práv, bez majetku a bez možnosti rozhodovať o svojom živote prečo mala pre mnohých otcov väčšiu cenu krava a pár jutár zeme než vlastná dcéra aké boli dôsledky absolútnej závislosti ženy od muža – vrátane domáceho násilia a vynútenej intimity ako spoločenský a náboženský tlak ovplyvňoval ženské telo – keď žena rodila jedno dieťa za druhým, často bez lekárskej pomoci či oddychu - aké šance mali ženy prelomiť kruh generačnej chudoby a podriadenosti a čo museli obetovať, ak sa rozhodli vzoprieť tradícii ako v nás dodnes žije skúsenosť týchto žien – v hodnotách, strachoch, ale aj v sile, ktorá je našim dedičstvom Drina od svitu do mrku pri kravách, na poli, pri deťoch. Potom rýchlo navariť hladnému mužovi, nie však príliš skoro, pretože polievka musí byť horúca. Večer pri sliepňajúcej petrolejke poplátať oblečenie. A až potom prichádza chvíľka, ktorú môže venovať sebe. Aj tak vyzerala každodennosť našich starých a prastarých mám, ktorú formovala nerovnosť, závislosť od muža, samota a často aj násilie. Poľská spisovateľka Joanna Kuciel-Frydryszak vo svojej knihe Sedliačky dáva hlas vidieckym ženám, aby hovorili o svojom živote: o každodennej neľudskej námahe, o svojich obavách, strachoch i snoch, o živote plnom túžob, ktoré hatia predsudky, povery i očakávania spoločnosti. Hovoria však aj o všadeprítomnom násilí, nútených manželstvách, neustálych tehotenstvách a nemožnosti zmeniť svoj údel. Joanna Kuciel-Frydryszak čerpá z archívov, spomienok i rozhovorov s potomkami a svoju knihu komponuje ako pútavý dokumentárny román, ktorý je zároveň sociologickou sondou hlboko do srdca stredoeurópskeho vidieka. Toto silné a hlboko dojímavé čítanie ukazuje silu žien, ich bezhraničnú oddanosť rodine, ale aj ich túžbu po zmene a nerovný boj o vlastné živobytie či vzdelanie. Čítame túto knihu, vidíme, ako veľmi sa zmenil svet, a zároveň si uvedomujeme, ako nás to všetko ešte stále hlboko ovplyvňuje. Kniha Sedliačky sa v Poľsku stala literárnou udalosťou. Predalo sa jej viac než 600-tisíc výtlačkov a naprieč celou krajinou spustila živú diskusiu o postavení žien v spoločnosti, o dedičstve vidieka i o dobe, v ktorej žili naši predkovia. Sedliačky sa hneď po vydaní zaradili medzi najvýraznejšie reportážne knihy posledného desaťročia.