Barbora Kundračíková

Petr Veselý (1953) je výraznou osobností české malby posledních pěti desetiletí. Na scénu vstupoval v rozporném období vrcholné normalizace, a patří tak do okruhu umělců, kteří se na přelomu 70. a 80. let začali vymezovat vůči dosavadní praxi polooficiálního či přímo neoficiálního umění. Silné lokální i spirituální ukotvení vedlo Veselého k tomu, že svou práci vždy vědomě poměřoval tradicí, ať již tou, kterou zakládaly předcházející generace, nebo ještě podstatně starší, tradicí středověkého závěsného obrazu, francouzského realismu či kubištovského kubismu. Podstatnou roli sehrálo jeho intenzivní pobývání mimo centrum – v domovském Brně. S Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem zde společně založili neformální umělecký spolek Tovaryšstvo malířské. Vedle postupujícího malířského abstrahování se ve Veselého tvorbě postupně ustavil podobně silný proud redukované, grafické či textové konceptuální skici. Jiný významný prvek představuje ustavení obrazu jakožto objektu ve třetím rozměru. Z pevného sepětí všech zmíněných poloh vzešlo pro Veselého typické uvažování v „otevřených cyklech“ jdoucích napříč časem i médii, odehrávajících se však zásadně na půdoryse obrazu. Tento souběžný postup „vzhledem ke“ světu, jeho hmotě, který soustavně rozvíjí rovněž Veselého básnická poloha, tvoří bezpečný rámec jeho uvažování a opírá se o něj také jeho kritická praxe zahrnující výstavní projekty, sborníkové či časopisecké texty, rozhlasové scénáře a pedagogickou činnost, jíž se Petr Veselý soustavně věnuje už od počátku 80. let. Monografie Petra Veselého vychází k životnímu jubileu umělce. Výběr téměř dvou stovek jeho prací, tvořící obrazovou část publikace, je kontextualizován původními esejemi historičky umění Barbory Kundračíkové, umělce Václava Krůčka a filozofa Miroslava Petříčka. Doplněn je několika dalšími relevantními dříve publikovanými odbornými texty (Miroslava Hlaváčková, Petr Nedoma, Marek Pokorný, Alena Pomajzlová, Jiří Valoch ad.). Výběrový soupis díla Petra Veselého je koncipován tematicky a opatřen autorskými poznámkami osvětlujícími genezi a souvislosti jeho tvorby.

Prvním titulem knižní edice Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra, jejímž cílem je prezentovat, kriticky zhodnotit či do širšího kulturního i sociogeografického kontextu střední Evropy konce 20. a počátku 21. století včlenit místní autory, je monografie Jiřího Lindovského. Tvoří ji tři sousledné části – první zahrnuje statě historiků umění Ladislava Daňka a Barbory Kundračíkové, reflektující dílo autora jako celek; druhá část je obrazová, demonstrující hlavní okruhy a témata Lindovského tvorby; a třetí pak představuje vybrané archivní texty, přehled výstav a literatury. Jiří Lindovský je skutečným mistrem kresby, kresebné vyjadřování je základem jeho uvažování. Zároveň je však v českém prostředí soustavně chápán jako grafik. Jeho vůbec první monografie naznačuje, jak zúžené toto uvažování je – a Lindovského představuje jako autora přirozeně intermediálního, s jasným povědomím o vývoji aktuálních tendencí i uměleckých strategií, jehož pozice v kontextu současného umění je zcela výjimečná. Vedle celoživotní vášně pro viditelný svět a jeho proměny je totiž druhým podstatným prvkem jeho tvorby technika a technologie. Lindovský čerpá z tradice západní kultury, reviduje renesanční postuláty kalokagathie, harmonie tělesného a mentálního, apeluje na hluboce duchovní principy umění. Činí tak věcně a racionálně, aniž by umění zbavil oné podstatné kvality, která přesahuje rozměr každodennosti, jež se ukazuje být ve své podstatě zázračná.