Lola Lafonová

„18. augusta 2021 som strávila noc v Dome Anny Frankovej, presnejšie v zadnom dome. O Anne Frankovej, ktorú pozná celý svet, sa v skutočnosti veľa nevie. Ako by sme mali nazvať jej slávny denník, ktorý čítal každý školák a ktorého obsah si nikto z dospelých naozaj nepamätá? Je to svedectvo, testament, umelecké dielo? Je to denník mladého dievčaťa, ktorého jediná cesta viedla hore a dolu schodmi v priestore s plochou necelých štyridsať metrov štvorcových počas sedemstošesťdesiat dní. Predstavovala som si noc ako čas rozjímania, ticha. Predstavovala som si noc ako čas, keď vítam neprítomnosť Anny Frankovej, keď som v súlade s prázdnotou, keď ju prijímam. Mýlila som sa. Noc sa stala obývanou, osvetlenou odrazmi, zatiaľ čo v srdci zadného domu stále číhala naliehavosť, čakajúca, kým ju nájdem.“ Dom Anny Frankovej je prázdny byt. To, okolo čoho návštevníci v skutočnosti prechádzajú, je neprítomnosť jeho obyvateľov. A práve táto prázdnota mení byt – zadný dom – na múzeum. Lola Lafon spája osobné spomienky s úvahami o histórii, identite a literatúre. Keď začuješ túto pieseň nie je len príbehom jednej noci, ale aj skúmaním samotnej podstaty písania a pamäti.

„18. augusta 2021 som strávila noc v Dome Anny Frankovej, presnejšie v zadnom dome. O Anne Frankovej, ktorú pozná celý svet, sa v skutočnosti veľa nevie. Ako by sme mali nazvať jej slávny denník, ktorý čítal každý školák a ktorého obsah si nikto z dospelých naozaj nepamätá? Je to svedectvo, testament, umelecké dielo? Je to denník mladého dievčaťa, ktorého jediná cesta viedla hore a dolu schodmi v priestore s plochou necelých štyridsať metrov štvorcových počas sedemstošesťdesiat dní. Predstavovala som si noc ako čas rozjímania, ticha. Predstavovala som si noc ako čas, keď vítam neprítomnosť Anny Frankovej, keď som v súlade s prázdnotou, keď ju prijímam. Mýlila som sa. Noc sa stala obývanou, osvetlenou odrazmi, zatiaľ čo v srdci zadného domu stále číhala naliehavosť, čakajúca, kým ju nájdem.“ Dom Anny Frankovej je prázdny byt. To, okolo čoho návštevníci v skutočnosti prechádzajú, je neprítomnosť jeho obyvateľov. A práve táto prázdnota mení byt – zadný dom – na múzeum. Lola Lafon spája osobné spomienky s úvahami o histórii, identite a literatúre. Keď začuješ túto pieseň nie je len príbehom jednej noci, ale aj skúmaním samotnej podstaty písania a pamäti.

Kniha se věnuje životu slavné rumunské gymnastky Nadii Comaneciové, která ve svých čtrnácti letech vyhrála na OH v Montrealu. Autorka popisuje nesvobodnou cestu slavné sportovkyně: jen se zbavila dohledu komunistické státní bezpečnosti, stala se objektem pozornosti západních médií. I ta ji však okázale manipulovala do role cvičené opičky. Zamýšlí se nad tím, jak zázračnou dívku vnímal okolní svět, když kolem ní stvořil legendu, jakýsi „mýtus Nadia“, a během několika let totéž děvče zase demytizoval. A také načrtává zajímavé srovnání rolí, jež za studené války na obou stranách železné opony zaujímaly slavné osobnosti, zejména sportovci. Autorka vychází ze skutečných faktů, týkajících se života slavné rumunské sportovní gymnastky, není však biografií, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přinesla autorce více než desítku cen včetně prestižních Grand prix de l'héroine Madame Figaro, Prix Ouest-Francie Etonnants Voyageurs, Prix Jules Rimet a Prix verze Femina.

Az 1980-as években Ceausescu elszántan igyekezett meggyőzni a Nyugatot arról, hogy Románia nem a Szovjetunió csatlósa, hanem önálló, szabad akarattal rendelkező ország. Ehhez a politikai törekvéshez keresve sem találhatott volna ideálisabb szimbólumot, mint Nadia Comanecit, a legfiatalabb kommunista hősnőt, a sportikont, a gyereklány tornászt, a montreali olimpia bajnokát. Nadiát látva, a hidegháború óta először, a nyugati tinik arról ábrándoztak, hogy olyan sikeressé és tökéletessé válnak, mint kelet-európai kortársuk; a szülők imádták a fegyelmezett és céltudatos gyereklányt; a szakma és a média egy emberként ünnepelte a tehetséges sportolót. A sikernek azonban ára volt: Nadia egy őrült rendszer termékeként folyamatosan attól rettegett, hogy nővé érve elveszíti a rezsim támogatását és a Nyugat érdeklődését. Lola Lafon több elbeszélő nézőpontjából elmesélt álomszerű története jóval több életrajzi regénynél. Nadia karrierje és sorsa messze túlmutat önmagán: feltárja a sport, egy valamikori rezsim, a média és a Nyugat képmutató működését, ezáltal pedig megvilágítja, hogy a kis kommunistának nagyon is megvolt az oka rá, hogy sosem mosolygott.