Ondřej Lánský

Kniha přináší kritickou reflexi pojmu resilience v kontextu krize současné demokracie. Ukazuje, že resilience se stala klíčovým, avšak rozporným termínem, který v neoliberálním diskurzu často podporuje individualizaci odpovědnosti a depolitizaci společenských problémů. Autoři však nezůstávají pouze u kritiky, ale rozvíjejí alternativní pojetí politické resilience. Vycházejí z přesvědčení, že demokracie v éře komplexity a nejistoty nemůže spoléhat pouze na stabilitu či robustnost institucí, nýbrž vyžaduje kolektivní proces kreativní a reflexivní adaptace. Ten vedle proměny institucí zahrnuje také afektivní kapacity občanů a demokratického étosu jako takového. Demokratická resilience tak není chápána ani jako technika řízení, ani jako strategie přežití, ale jako způsob, jak udržet otevřený prostor pro kritiku, spolupráci a sdílené politické jednání.

V kontextu rostoucích společenských nerovností a politické nestability s tím spojené se objevují otázky, zda a do jaké míry jsou za tento vývoj zodpovědné elity. Čtenáři se dostává do rukou sborník vybraných pasáží klasických textů z přelomu 19. a 20. století (Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse), příspěvků autorů, kteří na teorii elit navázali (Karla Mannheima, Jamese Burnhama ad.), včetně pokusů o kritiku teorie elit (Görgy Lukács, Thomas Bottomore aj.). Tato kniha dále mapuje etapu vývoje teorie elit od druhé světové války přibližně do sedmdesátých let 20. století a dává nahlédnout do zkoumání sociálních nerovností a hierarchií. Svým způsobem představuje alternativní přístup či doplněk k marxistické třídní analýze.