Patrik Linhart

Audiokniha Jazyk ve lví tlamě, kterou napsal Jan Linhart. Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.)

Čtenáře vtáhne do děje tato kniha o obrazech, plná příběhů, na první čtení jde o vyznání lásky k malířství. Na druhé čtení se od čtenáře požaduje účast – například opravdu vytvořit obraz podle návodu. Kniha bez aktivní práce čtenáře nebude úplná. Nadšení autora této knihy doplňují četné citace z díla Samuela Witowského – a to je… inu, to je třetí stupeň, radost z imaginace. Hra, v níž můžeme získat vše – a nic neztratit. Patrik El jako autor, badatel a „imaginární sběratel“ se svými uměleckými poklady žije a odvíjí od nich vlákna příběhů a vzpomínek. Každé z vybraných děl tu zastupuje fragment rozhovoru, který obraz vedl – a stále vede – s autorem těchto textů. Nesnaží se o systematický přístup, neřadí díla ani podle stylu, ani chronologicky, ani podle historické významnosti. Jeho sbírka je fenomenologická, zabývá se jevovou stránkou děl z hlediska vlastní zkušenosti. A právě v tom spočívá její jedinečnost: Je osobní mapou světa sběratele. Vanda Skálová

Řecko. Starověká země záhad, legend a mýtů. Právě zde navštíví obchodník Jordan Chase starodávnou hrobku a prožije temnou vizi budoucnosti. A právě zde, uprostřed překrásné krajiny, se Lelia, nádherná, ale nebezpečná žena, spřátelí se skupinou turistů, aby je vlákala do noční můry plné bolesti a hrůzy. Žije, aby sváděla a ničila, aby se živila svou lidskou kořistí. Lelia je víc než mýtus, víc než báchorka. Lelia je zhouba.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.

Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.) Hlavní roli má i tentokrát jazyk. Hravý a neposedný, plný elánu a osvobozených fantazií. Navíc rovnou ve lví tlamě. Tedy piruety na ostří nože. Text s nejvyšší mírou osobního ručení. Linhart neuměl nikdy jinak. Vždycky mu bylo nejlíp v krátkém, vířivém spojení. V takové soukromé tvůrčí vichřici, co se žene okrajem anebo rovnou na rubu dějin. Jaké jméno je tady podstatné? Místo, čas a paměť. Jaké přídavné? Třeba bohémský, třeba undergroundový. Ze sloves pak myslet a snít a psát. Ovšem vždycky s příslovečnou pojistkou komiky. „Může mi někdo určit, kdy přesně začíná ráno a kdy končí večer?“ Radim Kopáč

Nový výbor z příběhů velškého vizionáře, který věřil, že hmota je ve skutečnosti příšernější než duch, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let XIX. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi divadelně strašidelným Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...

Máte malý dům? Na nohy vám táhne? Pořiďte si Linharta! Stačí jedna kniha, půl stránky, a svět je nekonečně dlouhý, široký a bystrozraký. Slovo dělá svět. A oko je krásně kulaté, vidí tři sta šedesát stupňů. Odtud je k 451 stupňům Fahrenheita, co bys Magnesií Literou dohodil a s Terrym Foxem zbytek doběhl. Kdo hoří, má za tři. Kdo boří, je nejlepší stavitel. Uvolnit pravidla, vymknout stavidla. Před nesmyslem, za nesmyslem — helemese, stojí smysl. Kluzký, vratký, ale náš. Ráno cwrw, večer pivo a k obědu buřtguláš. Iechyd dda! Radim Kopáč

Autobiografický román krále mikropovídek, člena radikálního pánského striptýzu Vyžvejklá bambule a autora oceňovaných dějin hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Linhart naplno otevírá svoji třináctou komnatu. Popadne vás za ruku a protáhne vás svým životem jako velkým flámem. Neskryje nic. Potkáte ho jako dvacetileté ucho, co chce psaním dobýt svět.

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře. Radim Kopáč