Igor Lukeš

Historická práce profesora Bostonské univerzity se zabývá kořeny a směry Benešovy zahraniční politiky od konce první světové války až do mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně dokládá počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důsledky jeho pozdějšího právního uznání stejně jako nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruský přístupem a poněkud apatickým postojem Západu. Zabývá se Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, reakcí jednotlivých politických seskupení po anšlusu Rakouska, atmosférou kolem částečné mobilizace v květnu 1938, jakož i různými aspekty politiky spojenců a Sovětského svazu před mnichovskou dohodou. Lukešova práce je ve skutečnosti dokumentem o vzestupu a pádu nezávislého Československa.

Nová kniha Igora Lukeše je čtivým a podrobně dokumentovaným vylíčením aktivit – ale také pasivity – americké ambasády i vojenské mise v Praze v letech 1945–1948. Ústředním bodem jeho práce je pokus o odpověď na klíčovou otázku: proč Američané v poválečném Československu, které považovali za testovací případ svých vztahů k Stalinovu SSSR, tak neuspěli. Bylo to především jejich selhání, či selhání poválečné československé společnosti, poznamenané traumatem Mnichova a paralyzované zažitým strachem z šesti let nacistické okupace? Proč československá veřejnost s převážně pozitivním vztahem k USA a často až nekritickým obdivem k „americkému způsobu života“ tak snadno a rychle podlehla stalinizaci? A nakolik k tomu přispěly omyly a chyby americké politiky a jejích reprezentantů v poválečné Praze? To je hlavní okruh otázek, na něž Igor Lukeš ve své práci poctivě a s vědeckou akribií hledá odpovědi. V prvních kapitolách se vrací do roku 1938 a do let druhé světové války a zkoumá mnichovské trauma česko-slovenské společnosti a prezidenta Beneše, dopady československo-sovětské smlouvy z prosince 1943 a košického programu z dubna 1945. Zdůrazňuje také dopad amerického rozhodnutí přenechat osvobození Prahy Sovětům v květnu roku 1945. Co bylo pro americkou politiku spíše vojensko-technickým problémem, utvrdilo převážnou část poválečné československé společnosti ve falešném přesvědčení, že „jako nás v Mnichově prodali Němcům, v Jaltě nás nechali Rusům“. Vyvrátit tuto mylnou představu se Američanům v Praze v letech 1945–1948 nepodařilo; ta ostatně přežívá v nezanedbatelné části české společnosti dodnes. Autor detailně a barvitě líčí diplomatické i zpravodajské aktivity Američanů v poválečném Československu, a zaujímá k nim kritický postoj, zejména k jejich často neuvěřitelnému amatérismu. Nejpropracovaněji jej prokázal na osobě amerického velvyslance Lawrence Steinhardta, na jedné straně brilantního politického analytika, na straně druhé člověka, který zanedbával své povinnosti a preferoval soukromé zájmy. Vynikající a v české historiografii jedinečné jsou Lukešovy portréty dalších amerických představitelů v poválečném Československu, ať již jde o Charlese Kateka, Kurta Tauba, Waltera Birge, Spencera Taggarta či o jejich československé spolupracovníky.

Historická práce profesora Bostonské univerzity se zabývá kořeny a směry Benešovy zahraniční politiky od konce první světové války až do mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně dokládá počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důsledky jeho pozdějšího právního uznání stejně jako nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruský přístupem a poněkud apatickým postojem Západu. Zabývá se Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, reakcí jednotlivých politických seskupení po anšlusu Rakouska, atmosférou kolem částečné mobilizace v květnu 1938, jakož i různými aspekty politiky spojenců a Sovětského svazu před mnichovskou dohodou. Lukešova práce je ve skutečnosti dokumentem o vzestupu a pádu nezávislého Československa.