Jan Lukeš

Vladimíra Valentu (1923-2001) znají snad všichni filmoví diváci, a to nejen u nás. Jeho postava přednosty stanice z Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela je nezapomenutelná už jenom svým zoufalým výrokem: A inspektorská zahrádka je v prdeli! Českého neherce Valentu poznávali filmoví diváci i v Kanadě, když tam po odchodu z vlasti v roce 1968 začínal jako umývač aut v servisu. Spisovatel Josef Škvorecký mu postavil pomník ve svém románu Příběh inženýra lidských duší v postavě burácivého muže-koule, razantního antikomunisty, jehož smích zní jako řetězová reakce ve skladišti nukleárních raket. Kolik se toho ale ví o Valentovi jako režisérovi, scenáristovi, dramaturgovi, producentovi, novináři, politickém vězni nebo exulantovi? Knižní vydání rozhovoru Jana Lukeše s Vladimírem Valentou přináší nejen odpovědi na tyto otázky, ale navíc přibližuje i Valentův celoživotní nadhled a frajerský odstup od sebe sama. OBSAH: Úvodem (2021) * I. Adept režie (19231949) * II. Politický vězeň (19491956) * III. Filmový scenárista (19561965) * IV. Herec (19651968) * V. Exulant (19681969) * VI. Vydavatel a producent (19691980) * VII. Novinář a penzista (19802001) * Jmenný rejstřík * Názvový rejstřík

Podobní, a přece tak jiní. Ivan M. Havel, mladší bratr bývalého prezidenta Václava Havla, jako by v něčem byl skoro jeho dvojčetem, v jiném úplným protikladem. Potomek slavné podnikatelské rodiny čelil od mládí stejně jako bratr ústrkům komunistického režimu, nakonec se ale i on po svém prosadil. Vystudoval obor automatizace a výpočetní techniky a v roce 1971 získal dokonce doktorát z počítačové vědy na univerzitě v americkém Berkeley. Normalizace ovšem záhy také jeho uvrhla na index, a tak do plné šíře mohl svou vědeckou erudici rozvinout až po roce 1989, mj. jako dlouholetý ředitel Centra pro teoretická studia při UK a AV ČR a šéfredaktor časopisu Vesmír. Krom toho je to muž širokých zájmů, pronikavé mysli a jemného humoru, což sám nejlépe prokazuje v sedmi kapitolách knižního biografického rozhovoru, který s ním vedl filmový a literární historik a publicista Jan Lukeš. Zavede čtenáře do světa nekonvenční osobní, rodinné, politické i filosofické bilance, která se vzpírá všem zavedeným klišé.

Dejiny českej a slovenskej kinematografie sa začínajú písať od počiatku filmu vôbec: už pol roka po prvej filmovej projekcii bratov Lumiérovcov v júli 1896 sa totiž premietalo aj v Čechách a v roku 1898 vznikli aj prvé pôvodné české snímky, dokumentárne i hrané. Cesta československého filmu od amatérizmu k profesionalite, od nemých filmov k zvukovým, od úplných začiatkov cez novú vlnu až k druhému desaťročiu 21. storočia je v tejto knihe zaznamenaná v rámci historických peripetií, ktoré film rovnako ako aj iné umenia donútili uzatvárať kompromisy s ideológiami či zákonitosťami, s ktorými sa musela vyrovnávať celá spoločnosť. Tento jedinečný sprievodca dejinami filmu je neoceniteľným kompendiom pre všetkých, ktorí sa filmom zaoberajú, či už profesionálne, alebo amatérsky.

Velký knižní rozhovor se spisovatelem, scenáristou a prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiřím Stránským, který je široké veřejnosti znám mj. jako autor seriálu Zdivočelá země či scénáře k filmu Kousek nebe. Kniha poutavě líčí Stránského dílo a dramatický osud na pozadí historie naší země ve 20. století. Doplněno rozsáhlou fotografickou přílohou, bibliografií a filmografií Jiřího Stránského.

V přítomném díle obeznamuje autor svého psychiatra prof. Jaroslava Stuchlíka se svými osmatřiceti operami, čtrnácti symfoniemi, jedním rekviem a celou řadou drobných skladeb. K dopisu jsou připojena libreta jeho dvou oper. Vlastenecké mobilizační opery Pro vlast ze 30. let a budovatelské opery Úderka, v níž hlavní barytonový part nepatří nikomu menšímu než prvnímu dělnickému presidentu Klementu Gottwaldovi. Jan Lukeš vytvořil svérázný žánr katastrofické opery. Opera Pro vlast končí pádem letadla na scénu, při čemž se pilot usmaží na škvarek. Operu Panzerfaust završuje odpálení pancéřové pěsti. V pokračování Prodané nevěsty zapaluje Vašek chalupu a opera vrcholí druhým požárem Národního divadla. K opeře Hirošima se Jan Lukeš naštěstí jenom chystal.