Ondřej Macura

Krátký román Netopýři pojednává o podivínských mladých lidech (intelektuálech?), kteří se pokoušejí o ušlechtilý let v temnotách každodennosti. Jejich snaha však vyjde vniveč a stále více si uvědomují, že nejsou chaosem, temnotou, zlem a lhostejností pouze obklopeni, ale že to vše se již dávno uhnízdilo v nich. Netopýři se pohybují mezi milostnou prózou a bizarní groteskou. Autor střídá empatický ponor do nitra postav s ironickým odstupem a jeho vyděšená humanistická skepse je místy okořeněna cynickým černým humorem.

Nová básnická sbírka Ondřeje Macury (nar. 1980) s názvem Sklo je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě „přesné obraznosti“, pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne! Ani v nové knize nechybí ironická echa, která jsou pro Macuru tak typická. Nepochybně stojí za připomenutí, že „mezi anděli a mezi básníky je dobré si hlídat peněženku!“ Mladý spisovatel Ondřej Macura není v české literatuře nováčkem a dá se očekávat, že se s jeho jménem budeme setkávat častěji. Po románu Netopýři, který nabídl jakousi nadsazenou zprávu z „temnot každodennosti“, se ve své čtvrté knize opět navrací k poezii a výsledek stojí za to.

Sbírka Ondřeje Macury Žaltář obsahuje básně, které časově předchází jeho debutu – básnické sbírce Indicie (Klub přátel Tvaru 2007). Zatímco Indicie tvoří dvě rozsáhlé poémy, Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů. Ty se svými tématy a dikcí blíží konfesijní poezii, a to navzdory ironizující autostylizaci mnohdy dokonce svou syrovostí a strohostí připomínají deníkové záznamy. Pro většinu básní je příznačný pocit milostné a životní deziluze, reflexe vlastní samoty, ale tento tesklivý tón (využívající evokací symbolistické a dekadentní poezie) je zmírněn notnou dávkou racionálního odstupu a někdy i černého humoru. Pocit životní hořkosti je v konečném vyznění paradoxně chápán jako jedna z nejlegračnějších součástí lidského života. ONDŘEJ MACURA (* 3. 1. 1980)Žije v Praze. Vystudoval český jazyk a literaturu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako středoškolský učitel. Publikoval několik literárněhistorických studií, dále poezii a prózu v časopisech Tvar, Dobrá adresa a Weles, v antologii Cestou (Weles 2004) a sborníku z česko-francouzského festivalu poezie Poésies de Paris Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post/Boulvart 2007). Svou poezii prezentoval na několika autorských čteních a na stanici Vltava. Vydal básnickou sbírku Indicie (Tvar 2007). V roce 2009 mu vyjde román Netopýři.

Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit. Někdy se tváří přátelsky a vlídně, častěji je ironická a trpělivě očekává konec iluzí člověka o sobě i o ní. Pomíjivost a plynutí času se odrážejí v nesrozumitelnosti fotografií, které po sobě v albech zanecháváme. Tiše, aby nás neslyšel – kdo?