Ivan Maixner

Když jsem zjistil, že mám nevyléčitelnou nemoc, chtěl jsem od všeho utéct. Nechtěl jsem být litován a poslouchat ty řeči, že všechno dobře dopadne. Já nechci věřit v nějaký zázrak, chci si užít zbytek života. Nikomu jsem nic neřekl, sbalil jen ty nejdůležitější věci a spolu s ní, tou, co mne už nikdy neopustí, odjel. To, že jsem nasedl do špatného vlaku, však změnilo vše, co jsem si naplánoval. Nelituji toho. Zahulil jsem, popral se, stal se na chvíli popelářem a postavil sněhuláka uprostřed Prahy. A hlavně se znovu zamiloval.

Po několika ukončených vztazích jsem se rozhodl změnit svůj život. Nevázat se. Prodal jsem byt ve městě a přestěhoval se do malého domečku s obří zahradou. „Pohádka se zříceninou." Tak mé nové sídlo pojmenoval můj přítel a já ve své ješitnosti podepsal smlouvu, ve které jsem se zavázal ho do pěti let opravit, jen s pomocí brigádníků pracujících za guláš a pivo. Pustil jsem se do práce. Vytunil kadibudku, málem vypálil les a nakazil zákeřnou rýmečkou všechny známé muže. A ženy? Bez nich by to přece nešlo.