Michaela Malá

Upřímná výpověď o životě s psychotickým onemocněním je volným pokračováním knihy Homo psychoticus, která čtenářům přiblížila minulost autorky, mnohdy psychotickou přítomnost a plány do budoucna. Kniha končila přijetím na vysokou školu. Druhý díl tak dává nahlédnout do studia školy se sociálním zaměřením, již si autorka zvolila pro splnění snu pracovat jako sociální poradce pro lidi s duševním onemocněním. Kniha je zajímavá i z hlediska prožívání intenzivní psychoterapie, kterou autorka prochází s „doktorem B“. Je o psychiatrických lécích, co od nich očekává pacient, co lékař. Je o hledání sebevědomí, touze uspět a obstát ve světě „normálních“ lidí, ale i o úplně všedních dnech a soužití s přítelem, jehož si autorka vybrala za životního partnera, milence a kamaráda do pohody i nepohody. Je o vztazích s lidmi, jak v nich obstát a prožívat je s vnitřním uspokojením. Forma připomíná deníkové zápisky a jako osoba důvěrníka v nich figuruje lékař, který autorku již řadu let doprovází prostřednictvím korespondence, jež mezi nimi funguje.

Poslední díl autobiografické trilogie volně navazuje na dva předešlé díly. Psychotické onemocnění, jehož součástí jsou deprese, mánie a panické úzkosti, zasahuje do všech oblastí autorčina života: ta popisuje své studium další vysoké školy, průběh psychoterapií, soužití s partnerem a pejskem Barykem, vztahy s rodiči, psychology, psychiatry, kamarády a známými i s tajemným panem doktorem, který ji doprovází životem již řadu let. Jak podtitul napovídá, autorka se vrátila po letech invalidního důchodu do práce, a to hned na několik pozic: peer konzultantky, odbornice na destigmatizaci a důvěrnice pro pacienty psychiatrické nemocnice. Deníkový charakter knihy i odvaha otvírat třináctou komnatu zesilují autenticitu textu a dovolují nahlédnout do samotného nitra autorčiny duše. Posuďte sami, nakolik se jí to povedlo.

Statečná, otevřená a nestylizovaná osobní výpověď o závažném duševním onemocnění je svědectvím každodenního zápasu o normalitu, tedy o něco, co zdraví lidé považují za samozřejmost, podléhajíce iluzorní představě, že na ni mají nárok. Autorka dokonale ilustruje soužití s nemocí, na niž — přesněji na některou z jejích forem — stůně asi jeden člověk ze sta. Přestože jde o postižení velmi časté, ani nejbližší okolí nemocných si nedokáže představit jejich utrpení často jen málo ovlivnitelné moderní terapií, které může pacienty přivést až na hranici sebevraždy. „Homo psychoticus je mimořádně cenná kniha. V záplavě braku a vymyšleností, které si s duševními poruchami a onemocněními jen nebystře a nevzdělaně hrají, představuje kus těžce získané skutečnosti.“

Statečná, otevřená a nestylizovaná osobní výpověď o závažném duševním onemocnění je svědectvím každodenního zápasu o normalitu, tedy o něco, co zdraví lidé považují za samozřejmost, podléhajíce iluzorní představě, že na ni mají nárok. Autorka dokonale ilustruje soužití s nemocí, na niž — přesněji na některou z jejích forem — stůně asi jeden člověk ze sta. Přestože jde o postižení velmi časté, ani nejbližší okolí nemocných si nedokáže představit jejich utrpení často jen málo ovlivnitelné moderní terapií, které může pacienty přivést až na hranici sebevraždy.

Upřímná výpověď o životě s psychotickým onemocněním je volným pokračováním knihy Homo psychoticus, která čtenářům přiblížila minulost autorky, mnohdy psychotickou přítomnost a plány do budoucna. Kniha končila přijetím na vysokou školu. Druhý díl tak dává nahlédnout do studia školy se sociálním zaměřením, již si autorka zvolila pro splnění snu pracovat jako sociální poradce pro lidi s duševním onemocněním. Kniha je zajímavá i z hlediska prožívání intenzivní psychoterapie, kterou autorka prochází s „doktorem B“. Je o psychiatrických lécích, co od nich očekává pacient, co lékař. Je o hledání sebevědomí, touze uspět a obstát ve světě „normálních“ lidí, ale i o úplně všedních dnech a soužití s přítelem, jehož si autorka vybrala za životního partnera, milence a kamaráda do pohody i nepohody. Je o vztazích s lidmi, jak v nich obstát a prožívat je s vnitřním uspokojením. Forma připomíná deníkové zápisky a jako osoba důvěrníka v nich figuruje lékař, který autorku již řadu let doprovází prostřednictvím korespondence, jež mezi nimi funguje.