Tereza Maroušková

Porodila jsem. Události rázem nabraly nečekaný spád. Bum, prásk, dítě a k němu nepřeberné množství informací. Můj mozek hlásí ihned v prvních hodinách přetížení. Kdo mohl čekat, že toho bude tolik. Je to dítě! Není to urychlovač částic. Vyděsilo mě to. Člověk si maluje pozvolný rozjezd, poetický začátek v opojení lásky a vděčnosti, nové poměry však neposkytují ani poskrovnu prostoru pro asimilaci. A než se stihnete zorientovat, strčí vám do ruky mimino s výrazem „nasávej, uč se a plav“. A tak instinktivně zapnete autopilota a tváříte se, že víte, co děláte. Ač ve skutečnosti nemáte páru, co dělá pravá a co levá, vyhodnocujete situace na základě amatérských domněnek a modlíte se, aby vše klaplo. Stala se ze mě matka. Pro tuto roli jsem se zrodila. Mám vaječníky a tak. Jsem tutově předurčená býti matkou. Ale popravdě, jak bych to tak… Nemám do psí díry šajna, co se tady děje!

Jak přežít těhotenství? Fakt nevim! Dula vám jistě poradí, ať se soustředíte na pozitivní myšlení, roztomilé těhulky z klubu šťastně až do smrti nasadí rozpačitý výraz a počastují vás přednáškou na téma zázrak početí, a gynekolog? Gynekolog tasí z rukávu letáček na lekci těhotenské jógy, poněvadž koho by nepovzbudilo exhibovat na podložce mezi jogíny s kýblem u huby. Něco vám prozradím. Pokud jste to nevěděli nebo vám to snad zatajili. Ne všechny rodičky frčí na růžové vlně osudového prozření, že právě těhotenství je to nejkrásnější, co může ženu v životě potkat. Zřejmě jediný způsob, jak s tím vším bojovat, je humor a vzájemné sdílení. Nechť se z pobliónu konečně rozezní žalozpěv ženy coby oběti reprodukce!