Ivan Matousek

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...

Souborné vydání autorových povídek

Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde. Tuto kompozičně i tvarově náročnou prózu psal autor v letech 1997–2007. Odvolává se na hermetickou tradici evropského myšlení, již však zároveň oživuje a přenáší do současnosti, když se snaží dění současného světa a jeho postav vidět právě skrze tuto myšlenkovou mřížku. Základní otázkou románu je, jak může vnímavý, otevřený člověk žít v současném světě, jaké jsou rámce, které si vytváří, aby obhájil svoje jednání a přítomnost.

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval, a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Nová prozaická kniha Ivana Matouška. – Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...