María Medem

Seeped in flamenco rhythms, a hero?s journey of love and hopeAntonia is the sole inhabitant of a deserted town, with only a roaming pack of dogs and her own worn out memories to keep her company. Nothing is new in this world, the ponds are so still they are dead, and her recollections feel more vivid than her surroundings. At times, the isolation is unbearable. Until she meets her flower. Her flower gives her purpose: a reason to get up each morning, to ring the bells of the town, to wake up the fields, and to feel alive. And yet a relentless thought eats away at her?what will happen once her flower dies?Her quest to save the flower begins alongside a charming traveler from the land of mirrors.The pair embark on a journey filled with music, swimming holes, and folk tales whispered late into the starry night. They march through the fields to the beat of turtledove calls, occasionally stopping to get drunk off the fruits of the strawberry tree. Slowly Antonia opens up to the world beyond her town, to the people who inhabit it?and to the endless possibilities of community and friendship.One of Spain?s most successful contemporary illustrators, Maria Medem?s atmospheric storytelling bursts with sensorial delight?brimming with engrossing sounds, flavors, and tactile sensations. With impeccable line work and an enchanting use of color, Medem spins a heartfelt meditation on loneliness, friendship, and the transformative power of love.Translated from Spanish by Aleshia Jensen and Daniela Ortiz.

Je těžké žít a nepamatovat si, cos v noci dělal. Ještě těžší je pamatovat si sen, který se ti nelíbí. Všechno se ale zhoršuje ve chvíli, kdy jsi náměsíčný a nevíš, jestli se ti něco zdálo, nebo jsi to opravdu prožil. Když slunce dosáhne zenitu a rozdělí svět na dvě části a nebe se zbarví do odstínu broskvové nebo pomerančové šťávy, dva kamarádi se v dialogu tváří v tvář snaží porozumět své noci a svým strachům. Snaží se rozpomenout na své sny. Dva přátelé zkoumají své sny, pocity, strachy i podivné události, které se jim dějí doslova ve dne v noci. Pod oblohou barvy krvavých pomerančů, tehdy když Slunce dosahuje svého Zenitu. Snaží se porozumět, ale copak lze porozumět logice snu? Komiks Zenit sám působí jako poetická, možná místy znepokojivý sen. Jsme svědky debat o tom, jak hrdinové prožívají své noci a jaké je to nebýt si jistý, kde je hranice mezi sněním a realitou. Nebo třeba jaké je ničit své dílo a zase je tvořit v náměsíčném stavu. Příběh je vyprávěn osobitým vizuálním stylem s čistými liniemi a plochami výrazných barev.