Miloš Mendel

Rozlehlý stát, který vyniká množstvím svého vývozu ropy a tomu odpovídajícímu postavení v regionální politice Blízkého východu i mezinárodních ekonomických vztazích, nebývá vždy chápán jako velmoc ve smyslu vojenském či geopolitickém. Aby byl respektován vojensky, musí mít na svém území strategickou leteckou základnu USA v Zahránu. Aby byl respektován geopoliticky, musí mít na svém východním pobřeží síť těžebních věží a rafinerií, kde se zpracovává kvalitní ropa a posílá se – mimo jiné – přes celý poloostrov do terminálu Janbúc al-bahr, severně od Džiddy. Aby byla Saúdská Arábie předmětem pozornosti Západu, musí aktivně vystupovat vůči svým sousedům – dalším klíčovým státům a lokálními velmocem, jako je revoluční islámský Írán (od roku 1979), vnitřně destabilizovaný Irák (od roku 2003) a kmenovými konflikty rozvrácený Jemen (zejména po roce 2011). Prestiž království v arabském (islámském) světě zajišťuje rovněž skutečnost, žepod jeho kontrolou se od let 1924–1925 nacházejí dvě nejposvátnější místa islámu – Mekka, kam se konají poutě ke svatyni Kacba, a Medína, s níž je spjato významné období působení proroka Muhammada a kde se nachází místo jeho posledního odpočinku.

V Zálivu se dnes nachází osm státních útvarů. Oblasti v knize obsažené tvoří dohromady pět států Stát Kuvajt (Daulat al-Kuwajt), Království Bahrajn (Mamlakat al-Bahrajn), Stát Qatar (Dawlat Qatar), federace Spojených arabských emirátů, SAE (al-Imárát_al-carabíja al-muttahida) a Sultanát Omán (Saltanat cUmán). Formou vlády jsou tyto země konzervativními kmenovými monarchiemi s drobnými odchylkami, a všechny-s výjimkou SAE-mají dynastický (rodový) typ vlády. SAE představují formální výjimku, jde o federaci svého druhu, jejíž hlavou je prezident-nejvyšší představitel emirátu Abú Zabí, a předsedou vlády je nejvyšší představitel emirátu Dubaj. Výklad dějin těchto států počítá s dělením tamějších společností na „usedlé“ a „kočovné“ a má stále na paměti mobilitu tam žijícího obyvatelstva. Nepředkládá tedy procesy na něž jsme zvyklí z dějin Evropy. Předmětem sledování a analýzy je společenství – bez ohledu na to, zda žije kočovným životem v poušti, usedlým životem v oázách, nebo jako společenství v rybářských přístavech a vesničkách na jižním pobřeží Zálivu.

Patrně ještě nikdy se v moderním českém společenském diskursu tak často nehovořilo o islámském náboženství a islámské kultuře, jako je tomu v posledních letech. Sdělovací prostředky přinášejí zprávy, články a analýzy, obsahující (snad neúmyslně) dezinformace a polopravdy, politici vydávají bohorovná prohlášení, intelektuálové a aktivisté, politologové, ba dokonce církevní představitelé se s neuvěřitelnou lehkostí a pohrdáním vyjadřují k tomuto světovému náboženství, jeho kultuře a politickým událostem, jež s ním souvisejí. Základním rysem podobných výpovědí bývá snaha o paušální odsudek, poukazy na islamizaci Evropy či na nebezpečí střetu civilizací. K české diskusi o islámu přispělo i nakladatelství Dingir, které se prostřednictvím stejnojmenného časopisu už 21 let věnuje studiu a prezentaci soudobých trendů v různých náboženských tradicích. Proto také Dingir vydal roku 2016 monografii českého arabisty a islamologa Miloše Mendela Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. V ní se autor věcně a odborně kriticky vyjádřil k základním hodnotám islámu jako náboženství a na něm vybudované civilizace, vysvětlil různé aspekty islámských reálií a vyvracel mýty a polopravdy, jimiž je český veřejný prostor v poslední době zaplavován. Nyní, po dvou letech, nastal čas pro druhé vydání. Je opraveno, doplněno a aktualizováno, takže počet stran je nepatrně vyšší. Přehledná struktura a zaměření na praktické otázky každodenního života muslimů a na otázky přítomnosti islámu v české společnosti ovšem zůstaly. I druhé vydání tak přispěje k informovanosti široké veřejnosti studentů, středoškolských pedagogů, novinářů a dalších zájemců o věrouce, rituálech, zvyklostech či klasických i soudobých podobách práva a politiky.

Mezi publikacemi zabývajícími se židovskokřesťanským dialogem zaujímá tato kniha výjimečné místo: není totiž jen kompilací různých názorů, ale otevírá prostor pro skutečný dialog, přičemž ukazuje i názorovou rozmanitost, panující uvnitř obou