Petr Motýl

Sbírka Některé příběhy básníka, prozaika a dramatika Petra Motýla přináší autorovy kratší i rozsáhlejší básnické texty napsané v letech 1995 až 2015. Jsou do ní zahrnuty například již časopisecky publikované básně (Mapa Ostravy, Jinovatka aj.), ale také doposud nezveřejněné texty o geniu loci míst, na nichž autor pobýval v uplynulých dvaceti letech (Stodůlky, Noci v kotelně aj.). Jako typicky „motýlovské“ můžeme ve sbírce vnímat úderné básnické obrazy vzešlé z „ošklivé krásy“ industriálního prostředí, setkáváme se zde však také s nezvykle ztichlými, meditativně laděnými texty spjatými s narozením Spasitele, zvěstí o konci světa aj. Důležitou stránkou Motýlova psaní jsou pak básně zpovědi, v nichž rekapituluje dosavadní život a reflektuje tvorbu i osud básnických přátel a rodinných předků.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a "užívání si" dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.

Rádi nasloucháte příběhům ze starých časů? U krbu, ve kterém praskají polena, zatímco vítr ohýbá koruny jedlí v hlubokém šumavském hvozdu? Rytíř a láska, padouch a žvanivý sluha, bytosti lesa a noci... Petr Motýl, zkušený prozaik, prožil dětství v „bráně Šumavy“ v městečku Klatovech a této knize se vrací do světa vyprávění, které slýchával jako malý kluk, do světa dobrodružných knih z dávných dob, které si půjčoval v klatovské knihovně. Na přelomu 13. a 14. století se odehrává historie zemanského rodu z Třešňové, která se začíná i končí na tvrzi pod hlubokým hvozdem. Z textu čiší autorova radost z vyprávěčství, po svém se pouští do starých pověstí, uvádí na stránky knihy šumavské obry, nechává zemana zpod Šumavy bojovat s Karlem IV. v Itálii, líčí krásu šumavské přírody. Hlásí se k mnohým svým literárním předchůdcům, od Zbraslavské kroniky přes Vančurovu Marketu Lazarovou po pohádky v Čechách zdomácnělého francouzského venkovana Henri Pourrata. „Na ramenou gigantů“ stojí ovšem Petr Motýl na vlastních nohou a jeho práce se stylem je navýsost přesvědčivá a osobitá.

Motýlova próza U Terflerů se podobá například Dějinám mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava Haška nebo Hvězdám kvelbu Pavla Řezníčka. Jedná se o text zobrazující dění v literátské společnosti, především to, co se odehrávalo, když se účastníci vzpomínek scházeli v hospodských místnostech. U Motýla konkrétně v hospodě U Terflerů na pražském Smíchově. Stejně jako u Haška a Řezníčka je Motýlovo vzpomínání reálné jen částečně a mystifikaci, nadsázce a fantazii se tu meze nekladou. Motýlovy postavy jsou částečně označeny pseudonymy nebo i zcela vymyšleny, některým jsou naopak ponechána jejich skutečná jména a právě u těchto postav se Motýl více drží reality. Text je humorný a smích a hospodská historka jsou jeho základními kameny. Celou prózu lze nahlížet jen z roviny karnevalové kultury a jako obrázek dnes již zanikajícího světa českých hospod jako svérázného lidového prostředí. Je možné text ale i přečíst jako metaforu situace v české společnosti v desátých letech dvacátého století.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Kniha Perníková chaloupka je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), dnes pekaře, který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivě napsaných záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech z doby normalizace a počátku devadesátých let.