Petr Motýl

Kniha Perníková chaloupka aneb Jak jsem vařil pervitin je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivých záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech.

Próza vypráví především o hledání a tápání mladého muže, který v polovině osmdesátých letech dvacátého století přichází do Prahy studovat vysokou školu technického oboru, ale duší je umělcem. V Praze hlavní postava prózy zakládá rockovou kapelu, zajímá se ale i o mnohé jiné v kulturním a duchovním dění té doby. Postupně se hrdina dostává do stále větších problémů, především osobních. Po převratu ve společnosti v osmdesátém devátém roce se situace hlavní postavy spíše ještě zhoršuje, nedokáže se v nové době zorientovat. Posléze je u hlavní postavy diagnostikována schizofrenie a ve třiceti letech hrdina zemře. Próza zachycuje, specifickým způsobem, viděním přes vnímání hlavní postavy knihy, situaci v české společnosti a její proměnu v přelomových letech, zobrazuje tuto dobu prostřednictvím jedinečného, individuálního příběhu, který je ovšem svým způsobem příznačný, vždyť mladého hrdinu přicházejícího do velkoměsta s mnoha ideály a na konci příběhu zcela zničeného známe ve zpracování řady autorů minulosti. Autor vychází ze skutečných postav, jejich osudy jsou ale pozměněné. Vyprávění je ztvárněno poměrně tradičním, přehledným způsobem, autor zdaleka tolik neexperimentuje jako v některých svých předchozích prózách a prakticky nepoužívá pro jeho způsob psaní typických parodických postupů, persifláží a mystifikací.

Próza o velkém českém básníkovi, jehož dílo rezonuje ve všech čtenářských generacích, je beletristickým zpracováním jeho autentických vzpomínek. Petr Motýl je literárně zpracovává, srovnává s vydanými básnickými i prozaickými texty, s rozhovory, pořady v rozhlase a televizními dokumenty. V žádném případě ale nejde o práci vědeckou či literárně historickou. Je to umělecký útvar, jehož základem je fabulace. Jak autora, který tento text píše, tak básníka, na jehož vyprávění je tento text založen. „Ivan Wernisch existuje, je vtipný a moudrý, je mu osmdesát dva let, hodně čte, miluje literaturu, píše nové a nové krásné básně a chutná mu kambala, zaječí pečeně a šampaňské,“ říká Petr Motýl, autor prózy, která je apoteózou Wernischovy poezie v prolnutí se s pestrými životními osudy výjimečného tvůrce.

Motýlova próza U Terflerů se podobá například Dějinám mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava Haška nebo Hvězdám kvelbu Pavla Řezníčka. Jedná se o text zobrazující dění v literátské společnosti, především to, co se odehrávalo, když se účastníci vzpomínek scházeli v hospodských místnostech. U Motýla konkrétně v hospodě U Terflerů na pražském Smíchově. Stejně jako u Haška a Řezníčka je Motýlovo vzpomínání reálné jen částečně a mystifikaci, nadsázce a fantazii se tu meze nekladou. Motýlovy postavy jsou částečně označeny pseudonymy nebo i zcela vymyšleny, některým jsou naopak ponechána jejich skutečná jména a právě u těchto postav se Motýl více drží reality. Text je humorný a smích a hospodská historka jsou jeho základními kameny. Celou prózu lze nahlížet jen z roviny karnevalové kultury a jako obrázek dnes již zanikajícího světa českých hospod jako svérázného lidového prostředí. Je možné text ale i přečíst jako metaforu situace v české společnosti v desátých letech dvacátého století.

Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu. Autor mnoha básnických sbírek se vrací tam, kde začínal. Tajemný titul Motýlovy prvotiny Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách dobře vystihuje i poetiku knížky, která vychází třiatřicet let po autorově debutu.

Detektivní příběh A smrtí voněl borový háj se odehrává v budoucnosti vzdálené několik set let. Svět ovládli Číňané. Praha je provinční stotisícové město, chodí se pěšky nebo jezdí rikšou. Nikdo nemá mobilní telefon, nelétají letadla, technická civilizace pominula. Epidemie však řádí důkladněji než v současnosti. V Praze sužované nemocí a vedrem dojde k několika záhadným úmrtním v palácích čínské šlechty. Vyšetřuje soudce Li a jeho fantastičtí pomocníci, kteří se zde ocitli z detektivek Roberta van Gulika. Původní pražské obyvatelstvo zastupují „čeští inteligenti“, napůl disidenti a napůl obrozenci, kteří mají stále chuť na pivo.

Rozsáhlý mnohovrstevnatý román. Současná společnost je autorem viděna jak zdola, kdy Petr Motýl vychází z autentické zkušenosti hrobníka v Praze na Břevnově, tak z nadhledu, který v románu zastupují především pohledy do tisíciletých dějin břevnovského kláštera založeného svatým Vojtěchem. Vybroušený jazyk, humor a ironie a básnické vidění skutečnosti.

Rádi nasloucháte příběhům ze starých časů? U krbu, ve kterém praskají polena, zatímco vítr ohýbá koruny jedlí v hlubokém šumavském hvozdu? Rytíř a láska, padouch a žvanivý sluha, bytosti lesa a noci... Petr Motýl, zkušený prozaik, prožil dětství v „bráně Šumavy“ v městečku Klatovech a této knize se vrací do světa vyprávění, které slýchával jako malý kluk, do světa dobrodružných knih z dávných dob, které si půjčoval v klatovské knihovně. Na přelomu 13. a 14. století se odehrává historie zemanského rodu z Třešňové, která se začíná i končí na tvrzi pod hlubokým hvozdem. Z textu čiší autorova radost z vyprávěčství, po svém se pouští do starých pověstí, uvádí na stránky knihy šumavské obry, nechává zemana zpod Šumavy bojovat s Karlem IV. v Itálii, líčí krásu šumavské přírody. Hlásí se k mnohým svým literárním předchůdcům, od Zbraslavské kroniky přes Vančurovu Marketu Lazarovou po pohádky v Čechách zdomácnělého francouzského venkovana Henri Pourrata. „Na ramenou gigantů“ stojí ovšem Petr Motýl na vlastních nohou a jeho práce se stylem je navýsost přesvědčivá a osobitá.

Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a "užívání si" dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Sbírka Některé příběhy básníka, prozaika a dramatika Petra Motýla přináší autorovy kratší i rozsáhlejší básnické texty napsané v letech 1995 až 2015. Jsou do ní zahrnuty například již časopisecky publikované básně (Mapa Ostravy, Jinovatka aj.), ale také doposud nezveřejněné texty o geniu loci míst, na nichž autor pobýval v uplynulých dvaceti letech (Stodůlky, Noci v kotelně aj.). Jako typicky „motýlovské“ můžeme ve sbírce vnímat úderné básnické obrazy vzešlé z „ošklivé krásy“ industriálního prostředí, setkáváme se zde však také s nezvykle ztichlými, meditativně laděnými texty spjatými s narozením Spasitele, zvěstí o konci světa aj. Důležitou stránkou Motýlova psaní jsou pak básně zpovědi, v nichž rekapituluje dosavadní život a reflektuje tvorbu i osud básnických přátel a rodinných předků.