Zuzana Muchová

Mladičká Monika žije na samotě u lesa, jejíž součástí je malá hospůdka, kde pracují její rodiče. Dívka jim ve volných chvílích ráda vypomáhá. Všichni jsou zákazníky velmi oblíbení a vládne tam takřka rodinné ovzduší. Nečekaně se však přihlásí o slovo nemoc a drsná skutečnost. Mladá dívka je najednou vystavena kruté realitě a musí čelit nejen osudovému zvratu, ale také následným okolnostem. Když se zdá, že už to dále nevydrží, objeví se někdo, kdo dá jejímu životu nový směr. Je to však směr správný? Anebo přijde jen jiná podoba potácení se mezi chvilkami štěstí a proher?

Paní Anastázie Papučková žije se svým manželem v městečku Havlínov. Jednoho dopoledne objeví ve skleníku mrtvolu. Vzpamatovat se ze šoku jí paradoxně pomáhá její letitá nepřítelkyně Věra Hnátová. Je to podivná osůbka a městečko jich má takových víc. Například obecního blázna Ference Stříbrného, který se věčně máchá v kašně na náměstí. Anebo schizofrenika Leoše Pokorného, kterého se bojí nejen jeho rodina, ale i celá vesnice. Pan Papučka řeší záhadu po svém. Obrátí se na detektivní agenturu, kde ke svému údivu shledá, že…

Dílo volně navazuje na předchozí autorčinu knihu „Příběhy mojí babičky.“ Babička byla velmi originální, hodně toho prožila a vychovala sama sedm dětí. Tato kniha vypráví o osudu její nejmladší dcery, která to v dětství neměla vůbec lehké. Nejen ona, ale i celá její rodina a všichni okolo žili v době druhé světové války, kterou prožívali velice intenzivně. Teprve po válce se na dívku usmál osud v podobě… Ale více se dovíte v této knize.

Autorka žije zvláštní život. Dalo by se říct, že má tři domovy. Jeden v nejvýchodnějším cípu republiky v moravskoslezských Beskydech na rozhraní Moravy, Slovenska a Polska, kde strávila nejpodstatnější část svého života a vychovala děti. Poté ji osud zavál o více jak čtyři sta kilometrů dál, když si nedaleko Prahy našla práci i bydlení. A mezi těmito dvěma místy, přibližně uprostřed, se nachází její rodný kraj v Jeseníkách. Díky tomu a častému pendlování po cestách nemá nouzi o různorodé zážitky, příhody a trapasy, se kterými se ráda podělí se zvědavými čtenáři.

V domově seniorů se potkaly dvě ženy. Paní Miluška, jeho obyvatelka, a o třicet let mladší Zuzka, pracovnice přímé péče. Postupem času zjistily, že mají hodně společného. Začaly si vyprávět své příběhy z dětství. Nakonec se rozhodly, že z nich sestaví knihu, kde se budou příběhy Milušky a Zuzky střídat. Různorodost příhod z dob minulých dává knize zvláštní, nepopsatelné kouzlo. Název vystihuje pocity paní Milušky. Je v něm všechno. Protože v tom bezútěšném prožívání sklonku života, v prostředí mimo domov, si dokázala najít okamžiky, kdy byla opět dítětem.

Příběhy v této knize jsou posbírané střípky autorčiných osobních prožitků, pocitů a různých zažitých situací v odstupu asi čtyř desítek let. Během těch let měnila zaměstnání i místo pobytu, pohybovala se i bydlela na místech vzdálených od sebe přes čtyři stovky kilometrů. Volně navazuje na předchozí dílo „Život je krásný, ale poťouchlík.“

Co se stane, když se člověk najednou ocitne v pohádce? Když se pohádkový svět začne prolínat se skutečným? Chudí sourozenci – Jeníček a Mařenka to zažili. Pomohli malým tvorečkům v nouzi, a za to je oslovily pohádkové bytosti. A co všichni spolu prožívali? To se dovíte, když si přečtete tuto knížku.

Život máme jen jeden. Každý jej prožívá jinak, každý je svým způsobem originál. Někdo má veselou povahu, jiný je škarohlíd, a mezi tím jsou různé odstíny, díky kterým jsou lidé odlišní. V životě je jen jedna věc spravedlivá. A to je smrt. Je to ten nejposlednější okamžik, který se na konci ke každému zachová stejně. Když někoho k tomuto okamžiku doprovázíme, je to velmi bolestné. V této knize autorka popisuje, jak je těžké se starat o své blízké v těchto chvílích. Ale také, jak i ty nejtěžší okamžiky dokážou člověka přivést na odlišnou cestu, po které kráčel doposud. A je jenom na něm, jakým způsobem po ní půjde.

Jednou se tam ocitneme všichni. Tam na konečné stanici. Ať chceme nebo nechceme. Spousta lidí si to nechce připustit. Jsou ještě mladí, zdraví, připadá jim, že je to hrozně daleko. Jiní už se přibližují, ale zakazují si na to myslet. A další, a je jich spousta, nemají srdce. Já nechci, abychom se báli stáří. Chtěla bych jen, abychom pochopili. A abychom se naučili dívat na stáří s úctou, respektem, ohleduplností a empatií. Proto jsem se rozhodla napsat příběhy, které se mě hluboce dotýkají. Příběhy ze života podané tak, aby nikoho nezranily, neublížily a aby v nich nikdo nepoznal sebe nebo svého blízkého. Příběhy staroušků, kteří z různých důvodů museli dožívat své poslední roky, měsíce, dny a hodiny mimo domov. Jakákoliv shoda jmen je čistě náhodná.

Autorka, pracující v domově důchodců, udělala rozhovor s devadesátiletým pánem, který zde bydlí. Přečtěte si příběh obyčejného, a přesto neobyčejného života v průběhu 20. století.

Moje slovenská babička byla originál, jaký se hned tak nevidí. Zažívala zvláštní příhody, někdy přímo dobrodružné, jindy moc hezké, úsměvné, veselé i dojemné. Prožila dvě války a z každé si něco odnesla. Přišla o manžela, pohřbila několik dětí, poznala obrovskou chudobu, a přesto ji to nezlomilo. Život brala v dobrém i zlém, s nadhledem i humorem. Snažila jsem se za pomoci vzpomínek - mých i mé maminky a sestry zachytit tyto neopakovatelné okamžiky, které stálo za to zaznamenat.