Boris Mysliveček

Kniha Příběh a diskurs vyšla poprvé v roce 1978. Autor se v ní pokusil zmapovat a s přihlédnutím k americké tradici (Wayne Booth, Dorrit Cohnová aj.) tvůrčím způsobem rozvinout dosavadní produkci francouzského literárněvědného strukturalismu. Ačkoli v centru Chatmanovy pozornosti zůstává literatura, jeho cílem je předložit teorii fikčního narativu platnou napříč médii. Odtud pravidelné exkursy do oblasti filmu a v úvodní části knihy také pasáže věnované komiksu a výtvarnému umění. Určující pro Chatmanovo uvažování je přitom vztah dvou základních složek narativu — příběhu a diskursu —, jejichž interakce generuje význam narativního díla. Během uplynulých třiceti let se práce Příběh a diskurs stala v USA i jinde základní naratologickou příručkou a podstatným způsobem formovala naratologická zkoumání na amerických univerzitách. Její trvající popularitu, za niž vděčí také jasnosti a srozumitelnosti autorova výkladu, dokládá fakt, že byla od konce sedmdesátých let přeložena již do pěti jazyků.

Sborník 12 studií představuje směr, který v USA nabyl značného vlivu – zejména od 80. let 20. století. Dodnes jde jednu z nejpodnětnějších iniciativ v literární teorii, jakož i v humanitních a společenských vědách. Autoři nového historismu (např. S. Greenblatt, L. Montrose, C. Gallagherová) se vymezují především proti strukturalismu. Nezajímá je tolik, jak je dílo jazykově organizováno, ale daleko více je chtějí vidět jako jev širšího dosahu; přesouvají se od poetiky ke kultuře. Obracejí se tedy i k historii, kterou ovšem nechápou pouze jako řadu politických událostí; odmítají i marxistické teze, podle nichž dílo pouze odráží dobu. Dílo se jim stává průsečíkem mnoha vlivů a kontextů – politických, společenských, ekonomických aj. Hranice mezi dílem a prostředím, které ho obklopuje, je u nich rozostřena, přičemž se trvá na tom, že literární dílo je utvářeno těmito kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří. Sborník je vybrán jako reprezentativní průřez hlavních tendencí a témat tohoto směru.

Sborník 12 studií představuje směr, který v USA nabyl značného vlivu – zejména od 80. let 20. století. Dodnes jde jednu z nejpodnětnějších iniciativ v literární teorii, jakož i v humanitních a společenských vědách. Autoři nového historismu (např. S. Greenblatt, L. Montrose, C. Gallagherová) se vymezují především proti strukturalismu. Nezajímá je tolik, jak je dílo jazykově organizováno, ale daleko více je chtějí vidět jako jev širšího dosahu; přesouvají se od poetiky ke kultuře. Obracejí se tedy i k historii, kterou ovšem nechápou pouze jako řadu politických událostí; odmítají i marxistické teze, podle nichž dílo pouze odráží dobu. Dílo se jim stává průsečíkem mnoha vlivů a kontextů – politických, společenských, ekonomických aj. Hranice mezi dílem a prostředím, které ho obklopuje, je u nich rozostřena, přičemž se trvá na tom, že literární dílo je utvářeno těmito kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří. Sborník je vybrán jako reprezentativní průřez hlavních tendencí a témat tohoto směru.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Autor předkládá komplexní studii tragédie od Aischyla až po Edwarda Albeeho, přičemž pojednává o teorii i praxi a pohybuje se mezi obecnými koncepty tragédie a analýzou jednotlivých děl a autorů.