Vladimír Nálevka strana 2 z 2

V teorii mezinárodních vztahů se koncertem označuje systém politické rovnováhy mezi velmocemi. Poprvé byl tento pojem aplikován na období mezi vídeňským kongresem, který probíhal v letech 1814 až 1815, a krymskou válkou v polovině 19. století.

Pokračování prvního dílu, které je zaměřeno na politický vývoj v období studené války. Téměř 6500 km dlouhá hranice mezi Sovětským svazem a Čínou se stala horkou linií a místem četných ozbrojených srážek. Číňané obsadili v noci na 2. března 1969 sporný ostrov Damanskij na řece Ussuri a Sověti odpověděli v polovině měsíce masivním protiútokem, v němž nasadili těžké zbraně. Po devíti hodinách ozbrojeného střetu byly na obou stranách velké ztráty na životech. Další konflikty propukly na Amuru a v oblasti Sin-ťiangu, v Pekingu se začalo hovořit o velké válce se „severním protivníkem“. Souběžně gradovala i čínská diplomatická ofenzíva v rozvojových zemích. Nebezpečnou eskalaci sporu sice utlumila Kosyginova schůzka s Čou En-lajem v září 1969, ale ideologická konfrontace trvala i nadále. Jejím důsledkem byl nejen trvalý vzestup vojenského potenciálu obou stran na společném pomezí, ale i silné hospodářské zatížení.

Druhá světová válka začala v září 1939 jako regionální konflikt ve střední Evropě a skončila o šest let později podpisem bezpodmínečné kapitulace Japonska. Za běžným výkladem válečného dění jako dramatického sledu bojových či politických operací je ovšem nutné vidět každodenní utrpení milionů vojáků na frontě a civilního obyvatelstva v zázemí, koncentrační tábory s plynovými komorami, rozbombardovaná města a nekonečné proudy zoufalých běženců. Je relativně snadné sledovat válku na mapách generálních štábů, ale je to jen část pravdy. Její větší díl je ukryt ve strachu útočícího vojáka, ve sténání raněných či v pláči pozůstalých.

Korejská válka byla skutečnou horkou fází začínající studené války. Byl to mimo jiné i Stalinův pokus o rozšíření sovětského vlivu na Dálném východě. Těžiště knihy zkušeného autora a historika profesora Nálevky však nespočívá jen v rekonstrukci průběhu válečných událostí na Korejském poloostrově, ale také v rozboru diplomatických souvislostí tohoto konfliktu. Zpřístupnění sovětské, severoamerické a částečně i čínské dokumentace, například rozsáhlé korespondence mezi Stalinem a Mao Ce-tungem, umožnilo detailnější poznání dějin této války. Stalin podpořil snahu Kim Ir-sena o násilné sjednocení rozděleného poloostrova a souběžně usiloval i o čínskou vojenskou podporu tohoto severokorejského úsilí. Chtěl tak nejen zjistit rozsah politicko-strategických zájmů Spojených států ve východoasijské oblasti, ale vytvořit i těsnou vazbu mezi Pekingem a Moskvou. Sovětský diktátor se totiž obával vzestupu komunistické Číny a jejích případných revolučních aktivit v Asii a prostřednictvím korejské války usiloval o částečné usměrnění a kontrolu tohoto nebezpečného mocenského potenciálu. Reakce Spojených států a OSN na severokorejskou agresi byla okamžitá. Ozbrojené síly OSN zmařily původní Kim Ir-senův a Stalinův plán na rychlé pohlcení jihokorejského teritoria a válka se protáhla až do léta roku 1953. Trumanově administrativě se však podařilo udržet tuto "horkou válku" v mezích lokálního konfliktu. Publikace přináší i nové poznatky o přímé sovětské vojenské účasti a součástí textu je také kapitola o formách československé pomoci severokorejskému režimu.

Kniha z edice Dějiny do kapsy pojednává o rozpadu koloniálních mocností po druhé světové válce.

Publikace od autora, který v roce 1998 získal literární cenu E. E. Kische KALF. Knížka je doplněná chronologickou tabulkou.