Marek Nekula

Publikace navazuje na Encyklopedický slovník češtiny (NLN, 2002) a cíle, které si kladl. Rozsahem, obsahem a formou jednotlivých hesel i slovníku jako celku jej však výrazně přesahuje. Oběma slovníkům je nepochybně společné to, že se pokouší shrnout a vyložit nejdůležitější otázky struktury, fungování a vývoje češtiny i jejího popisu a všímá si přitom jak její mluvené a psané podoby, tak šíře jejích variet. Tematicky pokrývá všechny hlavní disciplíny jazykovědné bohemistiky, ať už zavedené nebo nově se formující. Vychází přitom z teoretických koncepcí, které našly ohlas v české i zahraniční bohemistice a slavistice, obrací se však nejen na bohemisty, ale na filology obecně a otevírá se i jiným disciplínám tam, kde se věnuje fenoménům obecným nebo přechodovým, resp. Kde v interdisciplinárním přesahu tvůrčím způsobem rozvíjí jejich metody. Slovník se snaží reflektovat, kam v kontextu jazykovědy dospěla domácí i zahraniční jazykovědná bohemistika, jaké relevantní proudy současné lingvistiky přijala a konkretizovala a jaký specifický přínos naopak přinesla jazykovědnému výzkumu ve světě. Hesla předchozího slovníku byla aktualizována a rozšířena, výrazně se zvýšil počet zpracovaných položek (současný slovník obsahuje cca 1600 hesel vysvětlujících přes 5000 lingvistických termínů), v souladu s rozšiřujícím se poznáním i rozvojem interdisciplinarity vznikly i celé nové „balíčky“ hesel např. z oblasti počítačové lingvistiky, matematické lingvistiky, kognitivní lingvistiky, psycholingvistiky, kontaktové lingvistiky či sociolingvistiky a analýzy diskurzu. Autorsky se na heslech podílelo 190 lingvistů, z toho 40 ze zahraničí. Slovník je nicméně určen a otevřen všem zájemcům o češtinu a jazyk, od zainteresovaných laiků po specializované odborníky. Za tímto účelem jsou jednotlivá hesla tam, kde je to smysluplné, koncipována ve dvou úrovních, tj. základní a rozšiřující. Uživatelům slovníku se autoři snaží vyjít vstříc i úsilím o srozumitelnost výkladu, důrazem na uvádění dokladů vykládaných jevů i bibliografických odkazů na relevantní specializovanější publikace.

V oblasti češtiny jako cizího jazyka sílí diskuse o tom, jak ve výuce, při koncipování učebních materiálů nebo hodnocení a testování zacházet s jednotlivými varietami češtiny, především spisovnou a obecnou češtinou, diskuse dobře známá z kontextu české jazykovědy a české školy. V rámci výuky češtiny pro cizince je přitom třeba se vyrovnat také s tzv. žákovskou a výukovou varietou. Sborník do této diskuse přispívá studiemi vzešlými z pracovního setkání lingvistů a lektorů češtiny pro cizince, které v Řezně pořádalo centrum českých studií Bohemicum. Kniha je uvedena základním vymezením pojmů žákovské a výukové variety v širším kontextu vymezení variet, non/standardu, norem a úzu, které s ohledem na výuku češtiny jako cizího jazyka rámuje předkládaný sborník. První dva se věnují otázkám spisovnosti (standardu) z pohledu popisu české gramatiky, resp. praxe české školy. Navazujících osm příspěvků diskutuje obecný didaktický přístup k prezentaci spisovné češtiny a dalších variet v učebnicích češtiny pro cizince a na příkladu slovotvorby i specifické možnosti podání a procvičování dílčích oblastí jazyka ve výuce češtiny pro cizince. Diskutována je i otázka míšení variet a tzv. slovanské interkomprehenze při výuce češtiny zaměřené na mluvčí slovanských jazyků a slavisty, resp. otázka specifik rakouských variet němčiny a jejich relevance pro výuku češtiny jako cizího jazyka. Obecnější platnost má řešení problému stanovování "správnosti určitých variant ve výuce, konkretizace variet češtiny v řeči cizinců nebo postavení variet v certifikovaných zkouškách češtiny. Publikace tak nabízí mnoho podnětů jak pro bohemisty, tak pro učitele češtiny jako cizího jazyka, examinátory a tvůrce učebnic češtiny pro cizince.

Marek Nekula připravil soubor studií o tom, jak Praha formovala Kafkovu osobnost a dílo. Kniha začíná kritickou diskuzí o problematickém přijímání Franze Kafky v Československu, které začalo na konferenci v Liblici v roce 1963. Zde byl Kafka zachráněn před cenzurou za cenu "přepsání" jeho německého a židovského literárního a kulturního kontextu s cílem vyzdvihnout český vliv na jeho tvorbu. Studie se zaměřují na židovské sociální a literární prostředí v Praze, Kafkovu německo-českou dvojjazyčnost a jeho znalost jidiš a hebrejštiny. Kafkův bilingvismus je probírán v kontextu současných esencialistických názorů na spisovatelův jazyk a identitu. Nekula také věnuje zvláštní pozornost Kafkovu vzdělání, zkoumá jeho studia českého jazyka a literatury, jakož i jeho českou četbu a její roli v jeho intelektuálním životě. Knihu uzavírá otázkou, jak Kafka "četl" své městské prostředí.

Slavín jako fenomén, jako krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality – Slavín na Vyšehradě přitom zdaleka není první a jedinou národní svatyní. České národní slavíny mají své evropské obdoby a vzory. Ve snech o Slavíně i v jeho konkretizacích tak lze sledovat variabilitu a proměny představ národního společenství. Monografie se věnuje také narativu smrti a zmrtvýchvstání národa na pozadí části českých slavínů; pohřby a národními pomníky pak tento narativ vstoupil také do veřejného prostoru města. Kniha neopomíná funkční a kompoziční přesahy mezi architektonickými, performativními a literárními formami Slavína.