Judith Newmanová

Nekonečných sedm let se Judith Newmanová pokouší otěhotnět. Utratí za to 70 000 dolarů. Jakmile spatří sladké tvářičky svých právě narozených dvojčat-chlapečků, ihned ji napadne: `Kdybych jim domalovala obočí, přestali by tak moc připomínat ufony?` Ve své smutně vtipné, osvěživě upřímné knize Newmanová odhazuje růžové brýle iluzí a hledí na realitu pozdního těhotenství a mateřství s nevídanou věcností. Mimořádně vtipně zachycuje nervy drásající prožitky všedních dnů, prožitky, kterým se nevyhne žádná prvorodička: od přebalování bez hygienických rukavic a odchodu z domu v šatech pomat1aných dětskými zvratky přes následky, jež s sebou nese katastrofální nedostatek spánku, až po děs z explozivního dětského blinkání. Autorka se v knize oprošťuje od veškerých sentimentálních mýtů o mateřství a dělí se s námi nejen o blažené okamžiky rodičovského štěstí, ale i o všechny strasti, které se s prvním mateřstvím nevyhnutelně pojí.

Novinářka a spisovatelka Judith Newmanová s decentním humorem popisuje život jedné, v mnoha směrech netradiční, rodiny. S empatií a osvěžujícím důvtipem vykresluje vlastní obavy, selhání, ale i radost z malých vítězství a obyčejné prožitky matky syna s poruchou autistického spektra. Vedle osobních zkušeností otvírá čtenářům problematiku vzdělávání, dospívání a pracovních možností pro lidi s poruchou spektra, nebo pokroky vědy a léčby autismu.

Máma, její autistický syn a překvapivě laskavá pomoc technologií Novinářka a spisovatelka Judith Newmanová s decentním humorem popisuje život jedné, v mnoha směrech netradiční, rodiny. S empatií a osvěžujícím důvtipem vykresluje vlastní obavy, selhání, ale i radost z malých vítězství a obyčejné prožitky matky syna s poruchou autistického spektra. Vedle osobních zkušeností otvírá čtenářům problematiku vzdělávání, dospívání a pracovních možností pro lidi s poruchou spektra, nebo pokroky vědy a léčby autismu.

Nekonečných sedm let se Judith Newmanová pokouší otěhotnět. Utratí za to 70 000 dolarů. Jakmile spatří sladké tvářičky svých právě narozených dvojčat-chlapečků, ihned ji napadne: `Kdybych jim domalovala obočí, přestali by tak moc připomínat ufony?` Ve své smutně vtipné, osvěživě upřímné knize Newmanová odhazuje růžové brýle iluzí a hledí na realitu pozdního těhotenství a mateřství s nevídanou věcností. Mimořádně vtipně zachycuje nervy drásající prožitky všedních dnů, prožitky, kterým se nevyhne žádná prvorodička: od přebalování bez hygienických rukavic a odchodu z domu v šatech pomat1aných dětskými zvratky přes následky, jež s sebou nese katastrofální nedostatek spánku, až po děs z explozivního dětského blinkání. Autorka se v knize oprošťuje od veškerých sentimentálních mýtů o mateřství a dělí se s námi nejen o blažené okamžiky rodičovského štěstí, ale i o všechny strasti, které se s prvním mateřstvím nevyhnutelně pojí.