Friedrich Nietzsche strana 4 z 7

Kniha, kterou její autor, slavný německý filosof Firedrich Nietzsche, neskromně nazval nejlepší knihou, jaká kdy byla napsána. Nové vydání je doprovázeno ilustracemi význačného českého výtvarníka Oldřicha Kulhánka, jehož autorský rukopis je přinejmenším díky jeho grafickému návrhu českých bankovek znám každému. Vychází již tradičně ve vynikajícím překladu Otokara Fischera.

Německý originál knihy Mimo dobro a zlo. Předehra k filosofii budoucnosti (Jenseits von Gut und Böse. Vorspiel einer Philosophie der Zukunft) byl poprvé publikován v Lipsku roku 1886 autorovým vlastním nákladem. Kniha tedy vyšla bezprostředně po Tak pravil Zarathustra (1883-1885), ale materiál k ní shromažďoval Nietzsche už od začátku 80. let, čerpaje z poznámek zapsaných dokonce i před vydáním Radostné vědy (1882). Nietzsche sám charakterizuje místo, které tato kniha zaujímá mezi jeho ostatními spisy, takto: "Myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do mé minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tomuto tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku (...). I když Předehra k filosofii budoucnosti nechce platit za komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůležitější pojmové a hodnotové inovace oné knihy (...) a jsou nazvány jménem." V téže době se Nietzsche zároveň začíná postupně zaměřovat na ústřední pojem své pozdní filosofie, na vůli k moci, takže kniha Mimo dobro a zlo přináší v autorské a dopracované podobě mnohé z myšlenkových motivů obsažených ve známém výboru z Nietzschovy pozůstalosti z druhé poloviny 80. let, který pod titulem Vůle k moci vydala jeho sestra Elisabeth a Peter Gast. Přeložila Věra Koubová.

Friedrich Nietzsche je jedným z najvplyvnejších mysliteľov 19. storočia. Jeho dielo mimoriadnym spôsobom ovplyvnilo nielen vývoj filozofie, ale zásadným spôsobom zasiahlo i viacero sociálno-vedných disciplín a inšpirovalo mnoho významných osobností z rozmanitých oblastí kultúry a umenia. Najkontroverznejšia z jeho prác, posmrtne vydaná Vôľa k moci, zahŕňa jeho zrelé myslenie z osemdesiatych rokov 19. storočia. Nietzsche v nej analyzuje duchovnú situáciu svojej doby, identifikuje príčiny vzniku európskeho nihilizmu, podrobuje kritike európsku morálku, náboženstvo a filozofiu a svoje úvahy završuje pokusom o kladenie nových hodnôt.

Nem sokkal elméje elborulása előtt összegezte tanítását és gondolatait az örök bálványokról a 19. század jelentős filozófusa egyik utolsó művében, a Bálványok alkonyában. Friedrich Wilhelm Nietzsche német klasszika-filológus és gondolkodó művei nagy hatással voltak a 20. század filozófusaira és egész történelmére, személyisége mégis mindig vitatott lesz. Indulatos, egyszer pengeéles és pontos, másszor homályos szövegeit ma is rengetegen olvassák, a szövegek frissességükből semmit sem vesztettek. Nietzschét olvasni, kalapáccsal filozofálni mindig izgalmas kaland marad.

Az Ecce homo című kései önéletrajzi írásában, amit Nietzsche eredetileg előszónak szánt soha el nem készült "fő művéhez", a Minden érték átértékeléséhez, így jellemzi az először 1881-ben megjelent Hajnalpír című művét: "Ezzel a könyvemmel kezdődik hadjáratom a morál ellen. A könyvtől félénken, óvakodva búcsúzik el az olvasó, óvakodva mindattól, amit eleddig morál néven tiszteltek, mi több, imádtak, ám ez mégsem ellenkezik azzal, hogy az egész könyvben egyetlen negatív szó, támadás, gonoszság sem fordul elő - ez az írás telten, boldogan heverészik a napon, mint egy sziklán sütkérező, tengeri állat. Végül is én magam voltam e tengeri állat; szinte minden mondata a Genova melletti sziklatengerben született, bújt elő; egyedül éltem itt, és titkaim voltak a tengerrel... >Számtalan hajnalpír van, mely nem ragyogott még föl< - ez az ind fölirat hívogat könyvem ajtaján. S vajon hol keresi a szerző az új reggelt, az ismeretlen, halovány hajnalpírt, mellyel egy - ó, számtalan, milliónyi - új nap köszönt ránk? A minden érték átértékelésében, minden morális érték elvetésében, a minden eddig tiltottnak, megvetettnek, elátkozottnak igenlésében és elfogadásában és a beléjük vetett bizodalomban."

Az Istenek számára valójában nincs más alternatíva: vagy a hatalom akarásának istenei – s eközben népistenek lesznek –, vagy pedig a hatalom tehetetlenségéi– s ekkor lesznek szükségképpen jók…

A hangos és kemény válaszoktól elhíresült Így szólott Zarathustra eredetileg a kételyek könyveként született. Hadd ajánlja most ezt a művet egy kevéssé ismert, kérdésekkel teli Nietzsche-feljegyzés, mely akkor született, amikor a mű terve épp csak megfogant benne. Hová lett Isten? Mit cselekedtünk? talán bizony fenékig ittuk a tengert? Miféle spongya volt, amellyel eltöröltük köröskörül a teljes horizontot? Hogyan bírhattuk eltörölni ezt az örökké mozdulatlan vonalat, minden addigi vonal és mérték vissza-vonatkozását, amelyre az élet összes addigi építőmestere alapozott, amely nélkül úgy tűnt egyáltalán nincs perspektíva, nincs rend, nincs építkezés? Mi magunk állunk-e még a lábunkon vajon? Nem zuhanunk-e egyre? Éspedig mintegy lefelé, visszafelé, oldalra, minden irányba? Nem vetettük-e vállunkra a végtelen teret, mint valami jeges légből varrt kabátot? És nem veszítettünk-e el minden nehézkedési erőt, mivel számunkra nincs többé se fönt, se alant? És hogyha élünk még, és magunkba isszuk a fényt, látszólag ugyanúgy, ahogy mindig is éltünk, nem kihunyt csillagrendszerek szikrázó fénye alatt-e? Még nem látjuk halálunkat, nem látjuk hamvainkat, ez pedig félrevezet bennünket és elhiteti vélünk, hogy mi magunk vagyunk a fény meg az élet pedig csak régi, korábbi, fényes életünktől, a valaha volt emberiségtől meg a valaha volt Istentől való parázsló sugarak azok, amik még mindig elhatolnak hozzánk idő kell a fénynek is, idő kell a halálnak meg a hamvaknak is! És végezetül, élők és világlók, akik vagyunk, mindannyian: világító képességünkkel hogyan is áll a helyzet? elmúlt nemzedékekével összevetve? Több-e vajon, mint a hamuszürke fény, amely a megvilágított Földről verődik a Holdra? (Nietzsche, 1881 őszén)

Filolog, filosof a básník Friedrich Nietzsche (1844—1900) patří k největším filosofickým géniům nejen svého 19. století, ale bezpochyby všech dob. On sám své veledílo Tak pravil Zarathustra z roku 1882 považoval neskromně za nejlepší knihu, jaká byla vůbec kdy napsána. Nemusíme s takovým hodnocením souhlasit, ale sotva se ubráníme dojmu, že zde máme před sebou cosi neobyčejného. Svými myšlenkami o smrti Boha, vůli k moci a nadčlověka budil Nietzsche ve své době zděšení a pohoršení, a na vnímavého čtenáře budou znepokojivě působit i dnes – a možná právě dnes. Nejde navíc o suchopárně odborné výklady, těch Nietzsche nikdy nebyl zastáncem, a snad právě v Zarathustrovi dovedl k dokonalosti žánr filosofické básně. Díky kongeniálnímu a dnes již klasickému překladu Otokara Fischera (+ 1938) máme možnost okusit sílu tohoto textu i v českém jazyce. Kniha je doprovázena ilustracemi význačného českého výtvarníka Oldřicha Kulhánka, inspirovanými Nietzscheho Zarathustrou. Nové vydání je tak zároveň poctou tomuto nedávno zesnuvšímu umělci, jehož autorský rukopis je přinejmenším díky jeho grafickému návrhu českých bankovek znám každému. Kniha vychází již tradičně ve skvělém překladu Otokara Fischera.

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci vůle k moci a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že kritika morálky v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

1872-ben jelent meg egy huszonhat éves bázeli klasszika-filológus egyetemi tanár, Friedrich Nietzsche műve a görög tragédiáról. A könyv azonban tudatosan átlépte az ókortudomány kereteit: nem pusztán a görög kultusz és tragédia újszerű értelmezését adta, hanem schopenhaueri fogalmakkal a művészetet állította az emberi létezés középpontjába, Richard Wagner zenedrámáját pedig úgy mutatta be, mint a görög tragédia modern újjászületését, s ezzel az egész modern kultúrát megújító eseményt. Nietzsche első műve döntő hatást gyakorolt szerzője sorsára is: a könyv kiváltotta viták nyomán fokozatosan eltávolodott a filológiától és filozófussá vált, de olyan filozófussá, aki úgyszólván az ókori görögöknél végezte filozófiai iskoláit. A tragédia születésében és a bázeli korszak műveiben felfedezhetjük Nietzsche nagy filozófiai kérdéseinek csíráit: mik az alkotó egyén kibontakozásának feltételei, milyen valódi tapasztalatok állnak a morális látásmód mögött, s végül mi a művészet és az igazság viszonya. Első könyvéről írt Önkritikai kísérletében így foglalja össze ezeket a kérdéseket filozófiai „módszerének” jellemzésekor: „a művész optikáján keresztül tekinteni a tudományra, és az élet optikáján keresztül a művészetre”. Válogatásunk A tragédia születésén kívül tartalmaz még olyan, a korszakból származó nem publikált írásokat, amelyek bepillantást nyújtanak Nietzsche bázeli korszakába, köztük A nem-morálisan fölfogott igazságról és hazugságról című, a nyelv és igazság viszonyát kutató nevezetes tanulmányát.

Kniha Tak pravil Zarathustra, která u nás poprvé vychází ve dvojjazyčném, česko-německém vydání, je nejznámějším dílem jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších moderních filozofů, jenž dodnes nepřestává inspirovat, motivovat, provokovat, ale i pohoršovat, ba odpuzovat. V tomto mistrovském básnicko-filozofickém díle, v němž Friedrich Nietzsche své myšlenky a přesvědčení vkládá do úst perskému prorokovi Zarathustrovi, autor vyzývá člověka k tomu, aby se zřekl všeho, co dosud platilo za "svaté" a "pravdivé", ať už jde o náboženství, filozofii, vědu nebo morálku. Podrobuje zdrcující kritice uznávané hodnoty a ideály, především ty, které přineslo křesťanství, jež člověka spoutalo a "udělalo trhlinu do lidské přirozenosti", a kacířsky prohlašuje, že "Bůh je mrtev". Nietzsche je "geniálním demaskátorem", bořitelem falešné duchovosti, arcinepřítelem všeho metafyzického, všeho zásvětního a mimosvětského. Proti tomu staví svou "filozofii života" a zvěstuje příchod nové éry lidstva, éry nadčlověka, který se vymaní z oné "psí úzkosti", v němž se zmítá lidstvo dnešní. Nietzsche je ovšem mnohem víc než pouhým buřičem či provokativním diagnostikem úpadku současné kultury. Je hlavně jasnozřivým myslitelem, s jehož odkazem se musí vyrovnat každý moderní filozof, a také rafinovaným psychologem, jenž pronikl do nejhlubších vrstev lidské duše. Nikoli náhodou se zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud zdráhal číst jeho dílo - obával se totiž, že by musel konstatovat, že není první, kdo odhaloval, prozkoumával a pojmenovával mechanismy podvědomí… Řečeno slovy F. X. Šaldy, Nietzsche je především velkým "Zíratelem", který "zírá tam, kam nedosáhne těžkopádná logika se svým pojmovým aparátem… Jde mu o jistoty, které leží před rozumem a před logikou, a jsou tedy vlastními a pravými jistotami života a smrti."

Kniha Lidské, příliš lidské, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval pomníkem krize, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou aforismů, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou svobodného ducha a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání nejbližších věcí se zde Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schopenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici. Nevystupuje jen jako pokračovatel osvícenské kritiky náboženských a morálních představ,ale i jako pronikavý psycholog. Třebaže bylo toto dílo poněkud stranou zájmu velkých filosofických interpretací, představuje nesporně rozhodující obrat na Nietzschově cestě k vlastní filosofické pozici, a právě proto umožňuje lépe porozumět složitému vývoji jeho myšlení. Nové opravené vydání obou dílů v jednom svazku.

Sv. 5: Jeden z nejznámějších krátkých textú Nietzschova raného období (z roku 1873), za autorova života nevydaný. Obsahuje první náběh ke kritice metafyziky, který vychází z metaforičnosti lidského poznání. K textu jsou připojeny tematicky související záznamy z pozústalosti z téže doby. Přeložila Věra Koubová. Třetí vydání.

A hangos és kemény válaszoktól elhíresült Így szólott Zarathustra eredetileg a kételyek könyveként született. Hadd ajánlja most ezt a művet egy kevéssé ismert, kérdésekkel teli Nietzsche-feljegyzés, mely akkor született, amikor a mű terve épp csak megfogant benne. Hová lett Isten? Mit cselekedtünk? talán bizony fenékig ittuk a tengert? Miféle spongya volt, amellyel eltöröltük köröskörül a teljes horizontot? Hogyan bírhattuk eltörölni ezt az örökké mozdulatlan vonalat, minden addigi vonal és mérték vissza-vonatkozását, amelyre az élet összes addigi építőmestere alapozott, amely nélkül úgy tűnt egyáltalán nincs perspektíva, nincs rend, nincs építkezés? Mi magunk állunk-e még a lábunkon vajon? Nem zuhanunk-e egyre? Éspedig mintegy lefelé, visszafelé, oldalra, minden irányba? Nem vetettük-e vállunkra a végtelen teret, mint valami jeges légből varrt kabátot? És nem veszítettünk-e el minden nehézkedési erőt, mivel számunkra nincs többé se fönt, se alant? És hogyha élünk még, és magunkba isszuk a fényt, látszólag ugyanúgy, ahogy mindig is éltünk, nem kihunyt csillagrendszerek szikrázó fénye alatt-e? Még nem látjuk halálunkat, nem látjuk hamvainkat, ez pedig félrevezet bennünket és elhiteti vélünk, hogy mi magunk vagyunk a fény meg az élet pedig csak régi, korábbi, fényes életünktől, a valaha volt emberiségtől meg a valaha volt Istentől való parázsló sugarak azok, amik még mindig elhatolnak hozzánk idő kell a fénynek is, idő kell a halálnak meg a hamvaknak is! És végezetül, élők és világlók, akik vagyunk, mindannyian: világító képességünkkel hogyan is áll a helyzet? elmúlt nemzedékekével összevetve? Több-e vajon, mint a hamuszürke fény, amely a megvilágított Földről verődik a Holdra?

Anotácia Klasické dielo filozofickej literatúry F. Nietzscheho, ktoré nie je súčasťou tzv. „akademickej filozofie.“ Ovplyvnilo filozofiu života a jeho reminiscencie možno nájsť aj v neskorších filozofických a socio-kultúrnych modeloch. Nietzsche si v Ecce homo uvedomuje svoj význam: „Poznám svoj údel. S mojím menom sa raz bude spájať spomienka na čosi nesmierne - na krízu ... na najhlbšiu kolíziu svedomia, na rozhodnutie vyvolané proti všetkému, čomu sa doposiaľ verilo, čo sa považovalo za posvätné. Nie som človek, som dynamit... Moja pravda ja strašná, lebo doteraz sa lož nazývala pravdou. Prehodnotenie všetkých hodnôt - to je moja formulka pre akt najvyššieho sebauvedomenia ľudstva, ktoré sa mnou stalo telom a géniom.“

Nietzcheho dielo Tak vravel Zarathustra vychádza v slovenskom jazyku prvý raz. Obsahuje kritiky morálky založenej na kritike človeka ako indivídua s deformovanými vlastnosťami, ktoré z neho robia baránka namiesto dravého vtáka. Cieľom má by nadčlovek, ktorého obraz je filozofický mýtus individualistu konajúceho mimo akýchkoľvek noriem a princípov. Je krutý, nezhovievavý a tvrdý. Je to človek budúcnosti, ktorý sa vyznačuje predovšetkým vôľou k moci a ktorý stojí mimo dobra a zla. Jeho historickým prototypom je Cesare Borgia a Napoleon. Nietzsche v predloženej práci hlása príchod nadčloveka a ideu večného návratu: „Hlásam vám nadčloveka. Človek je čosi, čo má byť prekonané. Čo ste vykonali, aby bol prekonaný...?“ Mýtus o nadčloveku je evanjelium plnosti života, je protikladom predstavy o mase, otrokoch, slabých... Kniha je určená všetkým, ktorí vedia oceniť krásu filozofického textu zvýrazneného silou básnickej metafory.