Loziński Mikolaj

Hlavním tématem autorova druhého románu Knížka je historie spisovatelovy rodiny a vztahy mezi jeho nejbližšími. Prozaik odhaluje tajemství a osudy tří generací, od druhé světové války přes výjimečný stav až k současnosti. Jde o skutečnost smíchanou s fikcí a není dost dobře možné jedno od druhého oddělit. Autor vypráví příběh prostřednictvím nejrůznějších předmětů, a vždy do toho krátce zasáhnou snahy některých členů rodiny, snažících se vyprávěné příběhy nějak ovlivnit, přiklášlit nebo cenzurovat. Je to neupovídané, nesentimentální, dalo by se říct minimalistické, ale velmi působivé vyprávění. Citlivost a empatie vůči nejbližším však neovlivňují pronikavost Łozińského pohledu na ně. Díky tomu působí postavy tak skutečně a jsou čtenáři blízké. Autor napsal působivý román o komplikovaných lidských vztazích a citech, které jsou v různých historických okolnostech jakoby lehce načrtnuty – a přitom tvoří velice plastický obraz osudů jediné rodiny. Při udělení Ceny Kościelských za první knihu porota Łozińského románu ocenila především nezvyklou vyzrálost projevující se jak v kompoziční vrstvě díla, tak v jeho hluboce lidské problematice. Totéž platí i pro jeho druhý román. Mikołaj Łoziński (nar. 1980) je polský spisovatel a fotograf. Vystudoval sociologii na pařížské Sorboně. Debutoval románem Reisefieber (2006), za niž získal Cenu Kościelských. Kniha byla nominována na prestižní polskou cenu Nike (2007). Další ceny: Nagroda Pawiego Pióra a Nagroda Fundacji Kultury. Za román Knížka získal cenu Paszport Polityki 2011.

Při vyřizování záležitostí týkajících se pohřbu své matky, se kterou kdysi přerušil veškeré kontakty, se spisovatel Daniel Reis, hlavní hrdina románu Reisefieber, znovu ocitá v Paříži, ve městě svého dětství a dospívání. Při setkání s lidmi, kteří jeho matku blíže znali (s její nevlastní sestrou, se slepou psychoterapeutkou či se ženou matčina milence), návštěvou bytů, ve kterých bydlela, znovunalézání věcí, které vlastnila, a vedením tichého dialogu s ní nechává stále rychleji roztáčet spirálu svého osudu. „Cestovní horečka“, jak by zněl český překlad názvu knihy, odkazuje tudíž nejen na jméno hlavního hrdiny a na jeho pouť prostorem, ale zejména na jeho putování časem, kdy se mu neodbytně vynořují vzpomínky — kým jeho matka byla, proč odmítala mluvit o jeho otci či proč nechápala jeho neohrabané projevy lásky. Čtenář se tak stává svědkem složitého vnitřního zápasu o to, zda se Daniel svým sebezpytováním s nastalou situací vyrovná, zhojí rány ve svém srdci a najde sama sebe a své místo ve světě. Povede se říci nedořečené a odpustit zdánlivě neodpustitelné?