Věra Nosková strana 2 z 2

Almanach povídek devíti začínajících prozaiček a jedné básnířky.

Sbírka oblíbených fejetonů úspěšné prozaičky uveřejněných v letech 2006 až 2010 v časopise Týdeník rozhlas doprovázená černobílými fotografiemi Jiřího Noska.

Sbírka oblíbených fejetonů úspěšné prozaičky uveřejněných v letech 2006 až 2010 v časopise Týdeník rozhlas doprovázená černobílými fotografiemi Jiřího Noska.

Autorka snáší argumenty na podporu podezření, že věčně nespokojené, útočné ženy dupou po mužském sebevědomí a sebecitu, hecovány k sobectví a pěstování takzvané kariéry feministickou ideologií a články lehkomyslných žvanivých redaktorek.V knize se střídají eseje, příběhy ze života, ale i poznámky k tématu od přemýšlivých mužů. Chraňme muže je kniha kořeněná humorem, i když především varuje a provokuje.

V románu nazvaném Bereme, co je předkládá autorka Věra Nosková sugestivní generační výpověď, která je i výjimečně přesnou analýzou komunistického režimu. S bravurou a neobyčejně čtivě popsala generaci, jíž předcházeli Škvoreckého Zbabělci a na niž navázala éra Vieweghových Báječných let pod psa. Hrdinka příběhu dospívá v šedesátých letech na maloměstě a jako většina mladých lidí touží po lásce, svobodě a uplatnění. Rodina, v níž vyrůstá, i neprodyšný krunýř místní partajní vrchnosti jí ovšem brzy dají jasně najevo, že není na ní, aby o sobě rozhodovala – že od toho jsou tu jiní… Autorka s brilantním humorem nemilosrdně charakterizuje ona léta naděje a zklamání. Život v upatlané diktatuře však nabízí jen náhražky a malé lidské tragikomedie, které Nosková pozoruje plnokrevným ženským pohledem a popisuje s ironickým odstupem. Autentičnost a syrovost této prózy, jejímž leitmotivem je hledání ztraceného otce, ohromí. Román Bereme, co je patří ke knihám, které se čtou doslova jedním dechem.

V románu nazvaném Bereme, co je předkládá autorka Věra Nosková sugestivní generační výpověď, která je i výjimečně přesnou analýzou komunistického režimu. S bravurou a neobyčejně čtivě popsala generaci, jíž předcházeli Škvoreckého Zbabělci a na niž navázala éra Vieweghových Báječných let pod psa. Hrdinka příběhu dospívá v šedesátých letech na maloměstě a jako většina mladých lidí touží po lásce, svobodě a uplatnění. Rodina, v níž vyrůstá, i neprodyšný krunýř místní partajní vrchnosti jí ovšem brzy dají jasně najevo, že není na ní, aby o sobě rozhodovala – že od toho jsou tu jiní… Autorka s brilantním humorem nemilosrdně charakterizuje ona léta naděje a zklamání. Život v upatlané diktatuře však nabízí jen náhražky a malé lidské tragikomedie, které Nosková pozoruje plnokrevným ženským pohledem a popisuje s ironickým odstupem. Autentičnost a syrovost této prózy, jejímž leitmotivem je hledání ztraceného otce, ohromí. Román Bereme, co je patří ke knihám, které se čtou doslova jedním dechem.

V románu nazvaném Bereme, co je předkládá autorka Věra Nosková sugestivní generační výpověď, která je i výjimečně přesnou analýzou komunistického režimu. S bravurou a neobyčejně čtivě popsala generaci, jíž předcházeli Škvoreckého Zbabělci a na niž navázala éra Vieweghových Báječných let pod psa. Hrdinka příběhu dospívá v šedesátých letech na maloměstě a jako většina mladých lidí touží po lásce, svobodě a uplatnění. Rodina, v níž vyrůstá, i neprodyšný krunýř místní partajní vrchnosti jí ovšem brzy dají jasně najevo, že není na ní, aby o sobě rozhodovala že od toho jsou tu jiní... Autorka s brilantním humorem nemilosrdně charakterizuje ona léta naděje a zklamání. Život v upadané diktatuře však nabízí jen náhražky a malé lidské tragikomedie, které Nosková pozoruje plnokrevným ženským pohledem a popisuje s ironickým odstupem. Autentičnost a syrovost této prózy, jejímž leitmotivem je hledání ztraceného otce, ohromí. Román Bereme, co je patří ke knihám, které se čtou doslova jedním dechem.

První tři příběhy povídkové knížky Ve stínu mastodonta čerpají z atmosféry a dobových reálií šedesátých let minulého století. Patnáctiletá ambiciózní hrdinka z povídky Mezní léto prožívá probuzení své ženskosti a zároveň společenského prozření za přispění synka švédského továrníka. Studenti gymnázia si, povzbuzováni ovocným vínem, zpestřují drsnou realitu jezeďáckého hospodaření nesmělými erotickými výboji na seníku v kravíně v povídce Chovatelé skotu čtvrté kategorie. Láska se přihodí zřídkakdy, nebudu na ni čekat bez mužského — říká si poživačná holka z povídky Přískoky k lásce. Matka v akci a Přezdívky osvěží humorem připomínajícím nadhled a sebeironii spisovatelky Betty McDonaldové. Povídka Svíčková u panicovy matky s podtitulem Oidipovská balada sleduje duševní pochody právě rozvedené ženy, které řetízek náhod přistrčí do náruče dychtivého panice, čímž však příběh plný trapasů, soucitu a nevšedních reakcí teprve začíná. Poslední tři povídky — Falešný Mičurin, Dvě vdovy a Ve stínu mastodonta — pojednávají o fyzicky i duševně mocných manipulantkách a jejich mužských obětech. Ujařmení mužové sní o světě bez otěží, o lásce, vnitřně se bouří a unikají. Do příběhu poslední povídky Ve stínu mastodonta navíc radikálně zasahuje bouřlivý konec roku 1989.

Příběhy dvou povídek a jedné novely spojuje ožehavé téma jedné ženy mezi dvěma muži. S mužem si totiž vybíráme život, jaký povedeme – vědí ženy na milostném rozcestí. V první povídce Zdržení na zpáteční cestě je koketní rozhodování mezi dvěma muži přerušeno brutální pitkou ve venkovské hospodě, která končí nechutnou záhadou. V druhé povídce Pustit žilou vyřeší žena problém jak přelít miliony od bohatého manžela k chudšímu milenci lstí, jenže vděčnost je cit krátkodobý a lest a zrada inspirují k odvetě. Novela Ještě se uvidí kromě ústředního problému nejen vypráví příběh silné lásky mezi obětavou kráskou a mladým mužem prahnoucím po víře a duchovních hodnotách, ale rozkrývá také psychiku sociopata a dalších blazeovaných postav, které mají přístup ke korýtku. Hrdinové tří příběhů ze současnosti jsou často svými protipóly, skrývají před sebou, ale neskryjí před čtenářem tajené motivace a strategie, navíc i pošetilost a vnitřní zranění. Kniha je napsána svěžím jazykem obohaceným o nevšední metafory.

Příběhy dvou povídek a jedné novely spojuje ožehavé téma jedné ženy mezi dvěma muži. S mužem si totiž vybíráme život, jaký povedeme – vědí ženy na milostném rozcestí. V první povídce Zdržení na zpáteční cestě je koketní rozhodování mezi dvěma muži přerušeno brutální pitkou ve venkovské hospodě, která končí nechutnou záhadou. V druhé povídce Pustit žilou vyřeší žena problém jak přelít miliony od bohatého manžela k chudšímu milenci lstí, jenže vděčnost je cit krátkodobý a lest a zrada inspirují k odvetě. Novela Ještě se uvidí kromě ústředního problému nejen vypráví příběh silné lásky mezi obětavou kráskou a mladým mužem prahnoucím po víře a duchovních hodnotách, ale rozkrývá také psychiku sociopata a dalších blazeovaných postav, které mají přístup ke korýtku. Hrdinové tří příběhů ze současnosti jsou často svými protipóly, skrývají před sebou, ale neskryjí před čtenářem tajené motivace a strategie, navíc i pošetilost a vnitřní zranění. Kniha je napsána svěžím jazykem obohaceným o nevšední metafory.

Volné pokračování úspěšného románu Bereme, co je nás spolu s dospělou hrdinkou Pavlou přenese z maloměsta padesátých let do Prahy, která je jako celé Československo "dočasně" obsazená okupačními vojáky - a v přeneseném smyslu také normalizačními pragmatickými čímany, kteří pochopili, že za jistých okolností teď "všichni můžou nahoru". Dobu relativního ideologického uvolnění totiž vystřídala éra zdánlivě nevinných i naprosto zásadních osobních kompromisů, a tak má Pavla možnost zblízka pozorovat morální diferencování tehdejší společnosti. Protože se převážně přátelí se začínajícími literáty, hudebníky a výtvarníky, provede nás autorka v této knize Prahou bohémskou, ale kromě toho i Prahou veksláků, číšníků a servírek, Prahou, jejíž kdysi zdobné fasády šednou a začínají opadávat, takže většinu domů v centru lemuje ošklivé dřevěné bednění… Pavla zjišťuje, že existuje nejeden recept, jak vyzrát na křiváckou dobu, ale žádný se neslučuje s její umanutou potřebou rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, čistotou a falší. Jde tedy o to, zda za daných okolností opravdu může v Praze najít domov a svobodu, jak o tom snila…

Převážná část fejetonů a textů shromážděných v knize Ať si holky popláčou byla v uplynulých šesti letech publikována v Lidové demokracii, Listech, Týdeníku Rozhlas nebo na Neviditelném psu, případně je vysílal rozhlas. Nosková v nich prokázala, že se umí bravurně pohybovat na hranici mezi publicistikou a beletrií a že se i na malé ploše dokáže vyjádřit k vážným i méně vážným věcem, událostem a jevům, jimž denně - někdy dobrovolně, jindy nedobrovolně - čelíme.