Věra Nosková

O Češích se říkává, že jsou závistiví, že neumí být spontánně družní a tolerantní. Je to pravda? Jak ji zjistit, když skrývané negativní emoce nelze vyčíslit statistikou. Můžeme vycházet jen ze zkušenosti, zažitých situací a příběhů. Někdy je kontaminuje naše paranoia a nedůvěra, leckdy jsou následkem kouzla nechtěného a je v nich obsažen i humor. Kniha Závist v Čechách má podtitul Podoby přátelství, Podoby závisti. V plnokrevně vykreslených příbězích mapuje především závidění úspěchu, které je často mučivější než jen závidět sousedovi kozu. Příběhy přátelství a závisti v této knížce jsou pestré a často překvapivé. Autorka sarkasticky líčí řevnivost a faleš, většinou mezi psavci či lidmi kolem televize, nešetří ani sebeironií. Proud zklamaných nadějí je však prosvícen situacemi, v nichž se projevuje čiré, nekomplikované přátelství.

Tři dobrodruzi, spisovatelka Věra Nosková, její syn Tomáš, grafik a redaktor nakladatelství Klika a jejich kamarádka Martina Gogaisslová se vypravili do Afriky, aby poznávali, jak se žije v celkem bezpečné, ale chudé Tanzanii, chtěli vidět její národní parky, divoce žijící zvířata a poznat zvyky a život kmene Masajů. Byli také požádáni dvěma českými dobrodinci, kteří tam v jedné obci nechali za české peníze postavit školičku a pomocí sbírek podporují její provoz, aby zjistili, je-li výuka efektivní a za co se posílané peníze utrácejí. Autory knihy překvapil tvrdý masajský patriarchát s chováním k ženám a dětem, které by se u nás trestalo vězením. Sledovali, především u tanzánských mužů, občas bizarní způsoby získávání peněz. Tanzanie je zemí dětí, které nedokáže všechny uživit. Dětí do 14 let je tu 43,5%! V této zemi, která má 53 milionů obyvatel je virem HIV nakažená desetina obyvatelstva, živoří tu přes tři milionu sirotků a negramotnost dosahuje třiceti procent. Hlavně na venkově se žije nuzně. Ostrov Zanzibar, národní parky a některé destinace jsou dobře vybavené a turisty oblíbené, ale naši cestovatelé chtěli poznat pravou tvář této velké tropické země. Kromě jiného udělali sbírku a vezli tam spousty oblečení, školních potřeb, hraček... Jejich představy a poznaná realita se ovšem lišily. V knize kontrastuje skeptický náhled spisovatelky s texty syna Tomáše, který prokládá knihu svými postřehy, tím, co sám zažil. Střídají se tu bizarní situace, zajímavá i dojemná setkání, úžas z africké krajiny a přímý kontakt s autentickými Masaji, dosud nezkaženými turismem. Masajové krev a mlíko je literární cestopis bohatý nejen popsanými zážitky a informacemi, ale obsahuje i spoustu černobílých fotografií a barevných na křídovém papíře, které mají nezastupitelnou svědeckou hodnotu.

Co by se asi tak muselo stát, abych v takové krajině nebyla šťastná? ptá se Pavla, když se po fiasku v Praze vrací do Jižních Čech. Hrdinka románů Bereme, co je a Obsazeno se konečně dostane k zajímavé práci, ovšem z rukou těch, kterými vždy pohrdala. Hraničov a blízký Liňov žijí střežením hranic a špehováním téměř všech všemi. Zatímco nadřízení chtějí, aby jim Pavla šla na ruku, ona kličkuje a mate je tichovodním stylem. Krajina kolem malebného příhraničního městečka s posádkou Pohraniční stráže, kamarádka erotomanka, montérkoví chlapíci, kteří po šichtě zaplní hospodu U mrtváka, - to jsou silní hráči v příběhu, který je téměř až do konce nerozhodný. Zlomyslnost okolí i pokleslé zábavy funkcionářů kontrastují s hrdinčinou dychtivostí po nepřikrčeném životě a spontánní lásce. Pavla je vystavena požadavku i pokušení být už konečně normální, směnit svou nepřizpůsobivost za slušnou práci a bydlení. Vymýšlí úniky, blufuje, pochybuje o své cestě. Víme svý je kniha o životním rozcestí, hledání snesitelného kompromisu, radostech těla i duše v líbezné krajině, o jedné nepodařené a druhé nadějné lásce v nepřátelském obklíčení, ale také o životě v bývalých Sudetech na začátku sedmdesátých let, kdysi zraněných a nyní zabydlených lidmi odjinud.

Druhé rozšířené vydání knihy Ať si holky popláčou, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Abonent ND. Byla brzy vyprodaná, nominovaná na cenu Boženy Němcové a její ohlas mezi recenzenty a hlavně čtenáři byl velmi příznivý. Původní vydání je nyní obohaceno o osm později napsaných povídek a soukromých reportáží, stejně sebeironických a humorných. Jeden z recenzentů o této, zároveň rozverné i přemýšlivé, knize napsal: Lehkost, s jakou autorka vypráví, humor a vtip, nadsázka, ironie a nadhled patří do její základní výbavy. Živým a dynamickým podáním i bohatým pestrým slovníkem se Nosková blíží mluvenému projevu, což posiluje dojem autenticity vyprávěného. Obdivuhodné je jazykové uchopení situací, cit pro jazykové nuance a komiku, pro lakoničtější i lyričtější polohy jazyka. (Radomil Novák) Další recenze zmiňuje že: Věra Nosková dovede být mile sarkastická i tvrdě ironická, vlídně kousavá, ale pokaždé dokáže silně vyjevit svůj názor. Současně je, pokud to téma dovoluje, velmi vtipná. Stalo se mi podruhé v životě, že jsem se hlasitě rozesmál v metru plném lidí, až jsem byl obdařen několika káravými pohledy. Poprvé jsem přečetl celou knížku kratších textů jedním dechem a neměl jsem přitom pocit, že autorka moralizuje či poučuje.(Tomáš Fojtík)

Příběhy mužů spisovatelky Věry Noskové je kniha složená z vyprávění těžce zkoušených mužů, rozvíjejí tak jedno z témat její předchozí knihy Chraňme muže. Jeden z vypravěčů pokládá ženám řečnickou otázku, na níž si sám po trpkých zkušenostech umí odpovědět: Co všechno se dá normálnímu chlapovi udělat, když si ho zprotivíte nebo máte chuť žít s někým jiným? Připravíte ho o děti, infikujete je nenávistí k němu, seberete mu domov, připravíte jeho firmu o prosperitu, nehorázně lžete policii, aby ho odvezli v poutech, má dům a splácí hypotéku, ale nesmí v něm bydlet, odporně o něm mluvíte na veřejnosti, obviníte ho, že sexuálně zneužíval vaše děti a vás že běžně znásilňoval. A osoba, která se dopustí tolika zla, lží a podvodů, smí, na rozdíl od otce, vychovávat jeho děti, a je litována a chráněna. Příběhy mužů nebyly sepsány se záměrem, aby vzbuzovaly především soucit k sužovaným mužům - otcům a odpor k jejich bývalým partnerkám. Vyprávějí také o tom, co se může stát, když se muž chová jistým způsobem, jaké reakce a pohromy může očekávat. Mimoděk radí, na co si dávat pozor. Provokují k přemýšlení nad lidskými povahami, líčí jednání institucí, které rozhodují o našich životech. Autorka na příbězích, které jí vyprávěli muži ilustruje problém, který má naše společnost, ale příliš ho nevnímá.

Autorka snáší argumenty na podporu podezření, že věčně nespokojené, útočné ženy dupou po mužském sebevědomí a sebecitu, hecovány k sobectví a pěstování takzvané kariéry feministickou ideologií a články lehkomyslných žvanivých redaktorek.V knize se střídají eseje, příběhy ze života, ale i poznámky k tématu od přemýšlivých mužů. Chraňme muže je kniha kořeněná humorem, i když především varuje a provokuje.

V románu nazvaném Bereme, co je předkládá autorka Věra Nosková sugestivní generační výpověď, která je i výjimečně přesnou analýzou komunistického režimu. S bravurou a neobyčejně čtivě popsala generaci, jíž předcházeli Škvoreckého Zbabělci a na niž navázala éra Vieweghových Báječných let pod psa. Hrdinka příběhu dospívá v šedesátých letech na maloměstě a jako většina mladých lidí touží po lásce, svobodě a uplatnění. Rodina, v níž vyrůstá, i neprodyšný krunýř místní partajní vrchnosti jí ovšem brzy dají jasně najevo, že není na ní, aby o sobě rozhodovala že od toho jsou tu jiní... Autorka s brilantním humorem nemilosrdně charakterizuje ona léta naděje a zklamání. Život v upadané diktatuře však nabízí jen náhražky a malé lidské tragikomedie, které Nosková pozoruje plnokrevným ženským pohledem a popisuje s ironickým odstupem. Autentičnost a syrovost této prózy, jejímž leitmotivem je hledání ztraceného otce, ohromí. Román Bereme, co je patří ke knihám, které se čtou doslova jedním dechem.

Volné pokračování úspěšného románu Bereme, co je nás spolu s dospělou hrdinkou Pavlou přenese z maloměsta padesátých let do Prahy, která je jako celé Československo "dočasně" obsazená okupačními vojáky - a v přeneseném smyslu také normalizačními pragmatickými čímany, kteří pochopili, že za jistých okolností teď "všichni můžou nahoru". Dobu relativního ideologického uvolnění totiž vystřídala éra zdánlivě nevinných i naprosto zásadních osobních kompromisů, a tak má Pavla možnost zblízka pozorovat morální diferencování tehdejší společnosti. Protože se převážně přátelí se začínajícími literáty, hudebníky a výtvarníky, provede nás autorka v této knize Prahou bohémskou, ale kromě toho i Prahou veksláků, číšníků a servírek, Prahou, jejíž kdysi zdobné fasády šednou a začínají opadávat, takže většinu domů v centru lemuje ošklivé dřevěné bednění… Pavla zjišťuje, že existuje nejeden recept, jak vyzrát na křiváckou dobu, ale žádný se neslučuje s její umanutou potřebou rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, čistotou a falší. Jde tedy o to, zda za daných okolností opravdu může v Praze najít domov a svobodu, jak o tom snila…

Příběhy dvou povídek a jedné novely spojuje ožehavé téma jedné ženy mezi dvěma muži. S mužem si totiž vybíráme život, jaký povedeme – vědí ženy na milostném rozcestí. V první povídce Zdržení na zpáteční cestě je koketní rozhodování mezi dvěma muži přerušeno brutální pitkou ve venkovské hospodě, která končí nechutnou záhadou. V druhé povídce Pustit žilou vyřeší žena problém jak přelít miliony od bohatého manžela k chudšímu milenci lstí, jenže vděčnost je cit krátkodobý a lest a zrada inspirují k odvetě. Novela Ještě se uvidí kromě ústředního problému nejen vypráví příběh silné lásky mezi obětavou kráskou a mladým mužem prahnoucím po víře a duchovních hodnotách, ale rozkrývá také psychiku sociopata a dalších blazeovaných postav, které mají přístup ke korýtku. Hrdinové tří příběhů ze současnosti jsou často svými protipóly, skrývají před sebou, ale neskryjí před čtenářem tajené motivace a strategie, navíc i pošetilost a vnitřní zranění. Kniha je napsána svěžím jazykem obohaceným o nevšední metafory.

Volné pokračování úspěšného románu Bereme, co je nás spolu s dospělou hrdinkou Pavlou přenese z maloměsta padesátých let do Prahy, která je jako celé Československo "dočasně" obsazená okupačními vojáky - a v přeneseném smyslu také normalizačními pragmatickými čímany, kteří pochopili, že za jistých okolností teď "všichni můžou nahoru". Dobu relativního ideologického uvolnění totiž vystřídala éra zdánlivě nevinných i naprosto zásadních osobních kompromisů, a tak má Pavla možnost zblízka pozorovat morální diferencování tehdejší společnosti. Protože se převážně přátelí se začínajícími literáty, hudebníky a výtvarníky, provede nás autorka v této knize Prahou bohémskou, ale kromě toho i Prahou veksláků, číšníků a servírek, Prahou, jejíž kdysi zdobné fasády šednou a začínají opadávat, takže většinu domů v centru lemuje ošklivé dřevěné bednění… Pavla zjišťuje, že existuje nejeden recept, jak vyzrát na křiváckou dobu, ale žádný se neslučuje s její umanutou potřebou rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, čistotou a falší. Jde tedy o to, zda za daných okolností opravdu může v Praze najít domov a svobodu, jak o tom snila…

První tři příběhy povídkové knížky Ve stínu mastodonta čerpají z atmosféry a dobových reálií šedesátých let minulého století. Patnáctiletá ambiciózní hrdinka z povídky Mezní léto prožívá probuzení své ženskosti a zároveň společenského prozření za přispění synka švédského továrníka. Studenti gymnázia si, povzbuzováni ovocným vínem, zpestřují drsnou realitu jezeďáckého hospodaření nesmělými erotickými výboji na seníku v kravíně v povídce Chovatelé skotu čtvrté kategorie. Láska se přihodí zřídkakdy, nebudu na ni čekat bez mužského — říká si poživačná holka z povídky Přískoky k lásce. Matka v akci a Přezdívky osvěží humorem připomínajícím nadhled a sebeironii spisovatelky Betty McDonaldové. Povídka Svíčková u panicovy matky s podtitulem Oidipovská balada sleduje duševní pochody právě rozvedené ženy, které řetízek náhod přistrčí do náruče dychtivého panice, čímž však příběh plný trapasů, soucitu a nevšedních reakcí teprve začíná. Poslední tři povídky — Falešný Mičurin, Dvě vdovy a Ve stínu mastodonta — pojednávají o fyzicky i duševně mocných manipulantkách a jejich mužských obětech. Ujařmení mužové sní o světě bez otěží, o lásce, vnitřně se bouří a unikají. Do příběhu poslední povídky Ve stínu mastodonta navíc radikálně zasahuje bouřlivý konec roku 1989.

Pavla, hrdinka generačního románu Bereme, co je, se narodila po druhé světové válce. Její prarodiče, cihelňáci z předměstí Vídně, přijali výzvu prezidenta Beneše k zahraničním Čechům, a vrátili se do původní vlasti. Byla počata devatenáctiletou Vídeňankou a stejně mladým Slovákem, otec pak musel narukovat na vojnu a choval se jako každý nevybouřený mladík, který se nezatěžuje antikoncepcí. Mladá matka se rozvedla a znovu vdala, tentokrát za typického dobráka. V dospívání Pavla, k nelibosti matky, kopíruje podobu i povahu zavrženého zploditele. Po maturitě ji místo dalšího studia čeká fabrika. Utíká z domova před projevy psychopatické hysterie a kuchyňským matriarchátem, nachází azyl u podivínů a městem zavržených figurek. Dramatický vztah s bohémem a opilcem končí její hospitalizací v psychiatrické léčebně. Konečně se rozjede do otcova kraje, prožije radost z přijetí a opojení z krajiny Slovenského ráje, ale touha po Praze ji přinutí odjet. Příběh vitální a citlivé hrdinky, která tíhne k radosti a plnokrevnému prožívání se odehrává v atmosféře maloměstského a režimního špehování a kádrování. Román Bereme, co je, jehož první vydání vyšlo v roce 2005, byl vděčně přijat čtenáři, vlídně recenzenty a nominován na literární cenu Magnesia litera. Jeho bohatý děj koření sebeironie a humor. Navazuje na něj druhý díl Obsazeno a třetí díl Víme svý.