Ľubomír Novotný

Dejiny slovenského umenia sa začali písať dávno pred prvou písomnou zmienkou. Svedčia o tom praveké pamiatky hmotnej kultúry z nášho územia, ktoré majú charakter umeleckej tvorby, úžitkového umenia alebo umeleckého remesla, od paleolitu až po záver doby bronzovej. Diela anonymných dávnovekých tvorcov prekvapujú modernosťou, remeselnou kvalitou, umeleckou presvedčivosťou. Sú dokladmi bohatej výmeny kultúrnych hodnôt v priestore pravekej Európy. Objavná publikácia, vybavená bohatým poznámkovým aparátom a množstvom pôsobivých ilustrácií, rozširuje sumu poznania o prehistorickej minulosti Slovenska.

Když v roce 1883 vyšel první díl cyklu Čechy s podtitulem Společnou prací spisovatelův a umělců českých netušil pražský nakladatel a knihkupec Jan Otto, že klade další významný kámen do základů procesu formování moderního českého národa. Dílo, na němž se podílely v různé míře největší postavy českého písemnictví a výtvarného umění (Alois Jirásek, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Teréza Nováková, Antonín Chittussi, Karel Liebscher apod.), seznámil čtenáře formou populárně-naučné práce s historií, krajinou, městy, vesnicemi či architektonickými památkami jedné ze základních územních jednotek habsburské monarchie. Cyklus Čechy vycházející v letech 1883-1908 představoval kulturní místopis, a současně díky nákladnému a bohatému uměleckému vydání však tato řada splňovala i funkci estetickou a reprezentativní. Autoři knihy Ottovy Čechy. Obraz země v letech 1883-1908, jíž vydává Vědecká knihovna v Olomouci v roce 2020, analyzovali tento monumentální vyprávěcí pramen z přelomu 19.20. století ve smyslu hledání toho, jakým způsobem četli jednotliví přispěvatelé cyklu Čechy krajinu a četli v krajině. Zdali ji vnímali očima historika, romantického tuláka, bojovníka za národní věc či očima přírodovědce, zdali při putování krajinou sledovali primárně přírodní výtvory či je zajímaly i, nebo přednostně, lidé, případně architektonické památky či průmysl. Též autory zajímalo, jak získané poznatky doboví přispěvatelé analyzovali, jaké úvahy s nimi spojovali, jaké významy přiznávali získaným informacím. V neposlední řadě se autoři snažili vysledovat, jakým způsobem tehdejší tvůrci využívali znaky Palackého historického narativu při formování kolektivní identity. Zajímalo je proto i působení tradovaných stereotypů, příběhů, mýtů a jejich podíl na profilaci národní identity a role v kulturně-historické paměti. Kniha Ottovy Čechy. Obraz země v letech 18831908 je doprovázena též rozsáhlou obrazovou přílohou dokreslující stovky lokalit Českého království doby fin de siecle. Chcete-li se přenést do časů, kdy byl českým králem František Josef I., kdy v českých luzích a hájích žili pospolu a vedle sebe Češi a Němci, kdy žil svůj druhý život Jan Žižka, ale i Karel Havlíček či kdy probíhající industrializace dramaticky měnila krajinu, potom je publikace Ottovy Čechy. Obraz země v letech 1883-1908 určena přímo pro vás.

V září 2022 uplyne 50 let od smrti osobnosti, jež je v obecném povědomí zcela zapomenuta. Osobnost Františka Doležela (1900–1972), prostějovského rodáka, jehož profesní život byl spjatý s Olomoucí, zůstává v paměti jen nemnohých zájemců o moderní dějiny a historiků. Doležel je v dějinném povědomí spojen s vyšetřováním pokusu o atentát na tři nekomunistické ministry. Tato kauza vešla do dějin pod názvem tzv. krčmaňská aféra. Tento případ spojený se střední Moravou rozvířil na podzim roku 1947 v celostátním i regionálním měřítku politickou atmosféru. Tehdejší olomoucký státní zástupce František Doležel byl pověřen vyšetřováním tohoto kriminálního činu. Po únoru 1948 jej čekalo sedm let ve vězení a až do své smrti v roce 1972 žil jako „bývalý člověk“. František Doležel vyrostl v největším česko-jazyčném městě na Moravě, jímž Prostějov za monarchie byl. Studoval na tehdejším c. k. státním gymnáziu ve stejné třídě např. s Jiřím Wolkrem či pozdějším advokátem a komunistickým novinářem Ivanem Sekaninou, poté bojoval v c. a k. uniformě na italské frontě a v uniformě československé branné moci na severní Moravě, na Těšínsku, Slovensku či Podkarpatské Rusi. Čtenář se dozví o době jeho dětství a mládí, Doleželově prvorepublikové justiční kariéře, jeho působení v odboji za druhé světové války, jeho odvaze, hrdinství, o každodennosti na střední Moravě. Doleželova postava, ač je ve veřejnosti dosud téměř neznámá, náleží k důležitým středomoravským osobnostem poválečného období. V době třetí republiky prokázal nevšední odvahu a kuráž a střetával se s nastupující komunistickou mocí v řadě drobných i větších zápasů. Doleželův zápas v době třetí republiky je zasazen do olomoucko-prostějovského městského i regionálního kontextu, v němž jsou osvětleny všechny složité momenty poválečného vývoje v mikrohistorické skice. Pozornost je věnována i celostátním dějům, jež jsou s regionálním vývojem provázány. Vydávaná kniha s názvem Nikdy to nevzdám! Životní zápasy právníka Františka Doležela (1900–1972) nevynechává období vazby a výkonu trestu, jež Doležel v otřesných podmínkách strávil v letech 1948–1955 na Pankráci, Ruzyni, na Bartolomějské „čtyřce“ či Bohnicích. Publikace se zaměřuje i na jeho nelehký život v letech 1955–1972 a též na „život po životě“, týkající se jeho rodiny, až do rehabilitace na počátku 90. let 20. století.