Michal Novotný strana 2 z 3

Audiokniha Slavíci (Kronika československé populární hudby) je audiokniha s písničkami. Je neuvěřitelné, jakou sondu do našeho života přinášejí výsledky ankety Zlatý, později Český slavík. Mapujeme šedesátiletou historii této ankety popularity. Moderátor Martin Hrdinka představuje výsledky, nejúspěšnější interprety a hity jednotlivých ročníků, vypráví příběhy stálic i nováčků na nebi populární hudby.

Příběh z předválečných Sudet ukazuje, jak hluboká a bolestivá rána přetrvává ve vztazích, když jsou zasaženy fanatismem. Barevné podkolenky jsou příběhem nemanželského dítěte, chlapce křtěného Botičem, kterého jeho matka svěří na vychování do německé rodiny žijící v Potočné, malé vesničce v Orlických horách. Hoch se tak bezděky ocitá mezi dvěma světy českým a německým. On ovšem oba tyto světy považuje za své plynule přechází z češtiny do němčiny, má své přátele jak mezi Čechy, tak mezi Němci. To se ale v době vzrůstajícího nacionálního fanatismu změní. Náhle se ocitá jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Němce je až příliš Čechem a pro Čechy zas až příliš Němcem. Všechny tyto vzpomínky na dětství a dospívání se mu vybavují, když se po mnoha letech vrací do Potočné, aby na žádost tamějšího starosty doplnil v místní kronice prázdná místa, zející po odsunutých německy mluvících obyvatelích. Zaniklý svět někdejší sousedské pospolitosti, rámovaný travou zarostlými půdorysy odstřelených domů, však již není možné vzkřísit k životu. Jediným pojítkem s minulostí se mu tak stává setkání s dávným přítelem Silbernáglem řečeným Zilbr, německým Židem, kterého se za války snažil uchránit od transportu do koncentračního tábora, a jejich společné vzpomínání... A je to také Zilbr, kdo se zasloužil o neobvyklý titul nové knihy Michala Novotného. Každým rokem si v den Hitlerovy smrti, 30. dubna, navléká barevné podkolenky a obchází v nich celou Potočnou. Jaká úleva oproti fašizující bílé!

5 100 kilometrů za 57 dní nepřístupným terénem Antarktidy, přes jižní pól, úplně sám bez jakékoli pomoci. Takovou cestu vymyslel a uskutečnil explorátor Mike Horn. O podobném projektu dlouho snil a realizoval jej na počest své zemřelé ženy Cathy. A právě o tom je tento strhující cestopis, v němž chronologický popis událostí střídají stránky, v nichž rozmlouvá se svou ženou.

Zápisky grafomanovy jsou montáží deníkových záznamů básníka, překladatele a účastníka českého kulturního života, které si téměř čtyřicet let zapisoval, a aktuálních vzpomínek, jež mu tyto záznamy asociovaly. Setkáme se tak s originálními postřehy a názory na výjimečná období a osobnosti naší historie. Michal Novotný se narodil v Protektorátu Čechy a Morava v rodině architekta Jiřího Novotného v Praze. Ten mimo jiné pracoval do poloviny třicátých let jako scénograf divadla E. F. Buriana, ale, jako člen organizace českých levicově orientovaných intelektuálů Levá fronta, byl i politicky aktivní. Michalova matka byla neteří kubistického sochaře Otto Gutfreunda a jeho dědečkem z otcovy strany byl architekt Otakar Novotný, který navrhl například budovu Spolku výtvarných umělců Mánes. V domácnosti u Novotných se tak přirozeně velmi často objevovaly osobnosti českého kulturního a společenského života. Diskutovalo se o politice, ale hlavně o umění. Jména Karel Poláček, Ferdinand Peroutka, Ivan Olbracht, Helena Malířová, skladatel Nedbal, Emil Filla, Vincenc Beneš. Vzpomínky na ně, které přetrvaly, se přenášely na další generaci a Michal Novotný je nyní ve své knize zprostředkovává veřejnosti jako dobový dokument. S nadhledem a jemnou ironií popisuje autor padesátá léta; zde jsou zvláště výrazné vzpomínky na jeho atletického trenéra Jana Hanče, o němž se až později dozvěděl, že je to onen slavný Hanč, autor Událostí. V letech šedesátých už vystupují v Novotného textech jeho vrstevníci, dnes známí literáti, básníci Petr Kabeš, Eugen Brikcius nebo kritik Jan Lopatka. Literárním prostředím je prorostlé i Novotného zaznamenání posledních dvaceti pěti let, kdy působil ve funkci šéfa Českého literárního fondu, později stejnojmenné nadace.

Neobvykle zpracovaný životopis českého sochaře Otta Gutfreunda. Text vychází ze známých faktů sochařova života na pozadí jeho mimořádně plastické tvorby. Autor si vypomáhá kromě četných dokumentárních podkladů i nezanedbatelným podílem fikce, zvláště pak o válečném období, o kterém se v souvislosti se sochařovou internací málo ví.