Vojtěch Novotný

The monograph traces the processes by which liturgics emerged as an independent institutionalized theological discipline. It proceeds in six steps. The first clarifies the starting points on which the study of liturgy in the early modern period was based (Thomas Aquinas, Melchior Cano, the Reformation, the Counter-Reformation, the magisterium, the catechisms). The second is devoted to the terminology by which the study of liturgy was designated (liturgia, liturgica, de liturgia, de caeremoniis, de ritibus, scientia rituum, scientia liturgica, theologia liturgica). The third provides evidence of the teaching of ritual and liturgics in forms that preceded the institutionalization of this science (liturgical formation, liturgics within polemical theology, moral theology, canon law, positive theology, and as a separate branch of science). The fourth focuses on the first academies and departments of liturgics (Roma, Coimbra) and how the discipline was conceived there. The fifth studies the emergence of liturgical departments in the Habsburg monarchy (1750s), and the sixth how liturgy was temporarily and partially absorbed into pastoral theology in the Central European area (1770s). The research is based on deep heuristics of contemporary texts and takes care to carefully document the findings.

Ohniště v obýváku představuje soubor textů dvou známých biologů, Vojtěcha Novotného a Jana Zrzavého, v nichž s humorem sobě vlastním komentují aktuální dění ve vědě i společnosti. Dávají nám nahlédnout do praktického provozu vědeckého bádání, utahují si ze svých kolegů, boří mnohé zakořeněné mýty a posmívají se dogmatikům všech názorových proudů. Najdeme zde jeřábníka v pralese či válku sluníček, dozvíme se, jak neandertálci ovlivnili naši lásku k tabáku nebo proč máme slabost pro apokalyptická proroctví. Novotného a Zrzavého eseje jsou víc než jen o biologii; jsou o našem chování a společnosti, ve které žijeme.

V knize Jak to chodí u opic evoluční biolog Jan Zrzavý a tropický ekolog Vojtěch Novotný laskavě komentují, vysvětlují a leckdy i trochu znevažují novinky i věčné pravdy ve společnosti a vědě od Česka po Tichomoří. Najdeme zde tančícího prezidenta či chválu předsudků, dozvíme se, jak kouzlení škodí zdraví nebo co je to pošuk index. Zrzavý a Novotný neváhají provokovat a narušovat zaběhlé představy a berou si na mušku nejrůznější myšlenkové zkratky i kulturní stereotypy. Jejich eseje jsou víc než jen o biologii; jsou o našem chování a společnosti, ve které žijeme.

V Česku, podobně jako v ostatních evropských zemích, stoupají požadavky na kvalitu veřejných prostranství a uličních prostorů. Uplatňování zón setkávání (sdílených prostorů) může být v řadě případů optimální reakcí na požadavky aplikace principů trvale udržitelné mobility a podpory pěší dopravy. Zóna setkávání (sdílený prostor) je urbanisticko-dopravní koncept založený na využívání prostoru ulice či veřejného prostranství všemi módy funkčního využití a dopravy. Jejich zavádění má za cíl především návrat k původnímu vnímání ulice jako prostoru pro veřejný život obyvatel, nikoli jako prvku dopravní infrastruktury. Pomáhá vytvářet podmínky pro vyváženost společenské, ekonomické, pobytové i dopravní funkce uličního prostoru. Úspěšné příklady ze zahraničí dokazují, že realizací zón setkávání dochází ke snížení rychlosti a zklidnění motorové dopravy, zvýšení bezpečnosti všech uživatelů prostoru, zvýšení efektivity využití uličního prostoru, zvýšení úrovně socializace a komunitní aktivity, zvýšení atraktivity ulice jako veřejného prostranství, zlepšení životního prostředí, oživení parteru a k podpoře lokální ekonomiky. Přestože přínosy zón setkávání (sdílených prostorů) jsou v praxi ověřené mnoha úspěšnými zahraničními realizacemi, v českém prostředí dosud neexistují. Umožněním jejich systematické realizace ve vhodných lokalitách může dojít ke zvýšení bezpečnosti provozu, podpoře udržitelné městské mobility a zvýšení kvality života obyvatel měst a obcí. Tato publikace přináší komplexní pohled na problematiku zón setkávání (sdílených prostorů), jejich urbanistický i dopravně-inženýrský kontext. Obsahuje výsledky rozsáhlé rešerše právních norem, technických norem a příkladů dobré praxe ve vybraných evropských zemích, popis situace v Česku i shrnutí zásad navrhování a projektování zón setkávání (sdílených prostorů).

Kniha Martyr Christi je životopisnou a v širším smyslu i historickou studií, jež je věnována katolickému knězi, jezuitovi, věhlasnému kazateli a redaktorovi Adolfu Kajprovi (1902–1959). Životopisné kapitoly doplňuje stručná informace o pověsti Kajprovy svatosti a mučednictví a prezentace a soupis jeho písemného díla. Přílohy tvoří co nejúplnější přepis dokumentů, které zásadním způsobem dokládají Kajprův životní běh a poskytují jeho autobiografická ohlédnutí nebo svědectví druhých osob o tom, co s ním prožily, jak si ho pamatovaly a jaký k němu měly vztah. Odborná monografie má vedle striktně vědeckých účelů sloužit rovněž beatifikačnímu procesu Adolfa Kajpra.

This monograph has set itself the goal to examine, outline, elucidate, and supplement the existing body of knowledge concerning a theme from patristic and medieval theology recalled in 1953 by Marie-Dominique Chenu, and that is the assertion that man was created as a replacement for fallen angels (Yves Congar: créature de remplacement; Louis Bouyer: ange de remplacement). The study first shows that the idea of man having being created to take the place of fallen angels was introduced by St. Augustine and developed by other church fathers. It then identifies the typical contexts in which the subject was raised by authors of the early Middle Ages, but goes on to focus on the discussion that developed during the twelfth century (Anselm of Canterbury, the school of Laon, Rupert of Deutz, Honorius of Autun), which represents the high point of the theme under investigation, culminating in the assertion that man is an "original" being, created for its own sake, for whom God created the world – a world which together with, and through, man is destined for the heavenly Jerusalem. The question as to whether man would have been created if the angels had not sinned (cur homo) bears a clear similarity to a further controversy, the origins of which also go back to the twelfth century, and that is whether the Son of God would have become incarnate if man had not sinned (cur Deus homo). Next, the book sheds light on how the subject begins to gradually fade away through the twelfth and thirteenth centuries, both within monastic tradition, which nonetheless held onto Augustine's motif, and within scholastic theology, which asserted that man was created for his own sake. The conclusion summarizes the findings and points to the surprisingly contemporary relevance of the foregoing reflections, particularly in relation to the critique that the Swiss philosopher and theologian Romano Amerio († 1997) offers concerning a statement in the pastoral constitution of the Second Vatican Council (Gaudium et spes 24), according to which man is "the only creature on earth that God willed for itself".

Monografie nabízí zevrubné seznámení s životem Josefa Zvěřiny v letech 1913–1967, předkládá celoživotní bibliografii jeho publikovaných prací (včetně samizdatu) a rukopisných, resp. strojopisných materiálů, a poskytuje diachronní analýzu tohoto materiálu. První dva aspekty, třebas relativně samostatné hodnoty, slouží aspektu třetímu: biografická a bibliografická studie plní propedeutickou funkci ve vztahu k uchopení Zvěřinovy reflexe. Dějiny osoby a jejího díla se tak stávají dějinami poznání, jímž žila. Právě výjimečná souvislost mezi Zvěřinovým životem a jeho reflexí je naznačena slovy „odvaha být církví“, jimiž on sám nazval jednu ze svých nejslavnějších studií a jež jsou vložena do názvu celé knihy. Napovídá se jimi, že Josef Zvěřina „byl církví“ zcela mimořádným způsobem a toto „bytí církví“ také reflektoval.

Kniha je prvním obsáhlejším zmapováním dějin dnešní Katolické teologické fakulty, jež byla v letech 1950-1990 zásahem státní moci postavena mimo Univerzitu Karlovu. Jak naznačuje podtitul Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, má přitom ambice ještě širší – přispět k reflexi dějinného vývoje přesahujícího rámec konkrétní instituce. Pozornost je věnována nejen uzavření teologické fakulty během 2. světové války a jejímu znovuotevření od května 1945, ale i náhradnímu Arcidiecéznímu bohosloveckému učilišti (1940-1945). Zvláštní důraz je pak položen na postup státní moci proti katolickému studiu teologie. Nejprve se práce zastavuje u stavu studia v poválečné době, a to v perspektivě, jež přihlíží i k dalším fakultám a k diecézním a řeholním učilištím. S týmž širším zřetelem jsou poté sledovány události let 1948-1950, v nichž docházelo k prvním zásahům do chodu těchto institucí, a podrobně je pojednáno o roce 1950, v němž bylo veškeré katolické teologické studium redukováno a reorganizováno do Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze. V dalších kapitolách jsou sledovány její osudy po celé trvání komunistického režimu. Periodizace těchto dějin je vyvozena striktně z dějů, jimiž fakulta prošla, nikoli z apriorních schémat. V letech 1968-1974 existovala i tzv. olomoucká pobočka uvedené fakulty, jež se vyznačovala značnou autonomií, ale nemohla být v této knize opominuta. Práce je dovedena až k reinkorporaci fakulty do svazku Univerzity Karlovy v roce 1990