Jiří Olič

Všechny texty do této knihy napsal nepoučitelný a nenapravitelný televizní divák. Vášnivec svého druhu. Dobře ví, že tam, kde je televize, je konec dobrým mravům, a tak nabízí své obrazoborecké komentáře. Vlastní pohled na uplynulých sedm dní. Někdy dokonce na deset minulých let. Nabízí se jako průvodce světem umění i neumění. Přináší hrstku postřehů o národech, které nás jako moře obklopují. A ihned také odpovídá na otázku, proč nejsou Čechy, Morava a Slezsko spolehlivou pevninou v této záplavě. Ve vlastním výběru uvádí nejoblíbenější hvězdy televizní obrazovky. A na závěr nechybí ani favorizovaný sport.

Název Antimodernisté není spekulativní, vyjadřuje jen prostý fakt, konstatování, že v logické posloupnosti existovali nejdříve modernisté a teprve po nich antimodernisté. Neexistovaly dvě skupiny, ale pouze jednotlivci, osobnosti více či méně výrazné - um

Knihu žertovných aforismů Jiřího Oliče doprovázejí veselé ilustrace Jaroslava Róny.

Jakub Špaňhel bezesporu patří mezi přední představitele současné české malby. Pověst mimořádného talentu, která Špaňhela provázela už za jeho studií na pražské Akademii, byla záhy po absolutoriu potvrzena několika samostatnými výstavami (Galerie hlav ního města Prahy, Národní galerie v Praze), účastí na většině významných přehlídek malby jeho generace (Perfecte Tense v Jízdárně Pražského hradu, stálá expozice Wannieck Gallery atd.). Jeho dosavadní tvorba by se dala rozdělit zhruba do dvou výrazn ě oddělených poloh, propojených společnými znaky, jako je například tíhnutí k monochromii a formální redukci nebo primární důraz na malířské kvality. Obrazy první skupiny jsou založeny na zobrazení konkrétního motivu v jeho typickém gestickém stylu. Vedle asi nejznámějšího cyklu chrámových interiérů sem patří i série aktů, květin, krajin, portrétů či v poslední době benzinových stanic a budov centrálních bank jednotlivých zemí. Prakticky ve všech případech jde o tradiční žánry, některé z nich - například akty, květiny či chrámové interiéry - se dokonce v ikonografii českého umění neobjevily dlouhá desetiletí. Za předlohu mu většinou slouží fotografie nebo reprodukce obrazu. Druhá skupina děl má minimalisticko-seriální ráz, spočívající v mec hanickém opakování jednoduchých prvků za pomoci malířského válečku, třeba "květináčů", křížků, půllitrů či plachetnic.

Publikace vychází ke stejnojmenné výstavě Tvrdohlaví 2015 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli. Střídají se zde práce zcela nové s díly, která jsou již "klasická" a svým způsobem charakteristická, tedy jakési ikony z let osmdesátých. Nebylo možné, ale ani nutné konfrontovat práce minulé se současnými. Možná právě ve smyslu poučky, že neexistuje vývoj ve smyslu neustálého zdokonalování a povlovného "zlepšování kvality". Umění se nevyvíjí k stále lepšímu či sofistikovanějšímu, ale - stále k jinému. Osmadvacetiletá existence skupiny je nicméně skutečnost a jako taková spíše údajem do Guinnessovy knihy rekordů. V katalogu jsou prezentováni tito členové skupiny Tvrdohlaví: Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Václav Marhoul, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála, Čestmír Suška.

Obrazová monografie o jednom z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců, jehož proslulost již v meziválečném období přesáhla hranice tehdejšího Československa, je pro mimořádný čtenářský úspěch znovu na trhu (v původním rozsahu, ale v přístupnějším menším formátu). Josef Lada (1887–1957) se dnes řadí mezi nejosobitější a nejvýraznější evropské kreslíře první poloviny 20. století a v domácím prostředí je snad nejpopulárnějším malířem v historii. Kniha na 750 tiskových stranách přináší více než 850 barevných reprodukcí Ladova díla. Kromě nejznámějšího a nejslavnějšího období třicátých a čtyřicátých let se autoři zaměřili také na rané umělcovy kresby, doposud téměř neznámé (1904–1918), jimž je věnována zhruba čtvrtina publikace. Dvacátá i závěrečná padesátá léta jsou rovněž zmapována velmi podrobně. Důraz byl kladen především na volnou tvorbu (téměř všechny dostupné obrazy z majetku institucí a soukromých sběratelů) a její reprodukování ve špičkové kvalitě. Cenné originály tvořily drtivou většinu obrazových předloh. Vůbec poprvé se tak čtenářům dostává do rukou umělecký odkaz Josefa Lady v takové šíři a důsledném polygrafickém zpracování.

Jiří Olič se po předchozích biografiích o Jakubu Demlovi a Josefu Váchalovi rozhodl k dalšímu podobnému projektu. Osobnost Josefa Lady ho přilákala i proto, že dosud neexistuje objektivizovaný životopis tohoto umělce, ač jsou on i jeho dílo (také díky mnoha publikacím, stovkám článků a snadné přístupnosti k jeho ilustracím) dávno vnímáni jako veřejný majetek . Olič chce ukázat, že Ladův život nebyl tak fádní a banální, jak by mohly naznačovat jeho obrázky a jak se všeobecně traduje. Chce chronologicky, navíc detailně sledovat souvislosti života a tvorby, včetně celkové atmosféry doby. Tak jako v jiných pracích, i zde hodlá autor vycházet z fenoménů, které jsou pro umělcovu tvorbu zásadní. Kniha je psána populárně-naučně, s důrazem na analýzu dávno opakovaných pravd a také s důrazem na velké množství nově nashromážděných poznatků. Samotný text doprovází černobílé i barevné reprodukce a fotografie.

Jiří Olič se po předchozích biografiích o Jakubu Demlovi a Josefu Váchalovi rozhodl k dalšímu podobnému projektu. Osobnost Josefa Lady ho přilákala i proto, že dosud neexistuje objektivizovaný životopis tohoto umělce, ač jsou on i jeho dílo (také díky mnoha publikacím, stovkám článků a snadné přístupnosti k jeho ilustracím) dávno vnímáni jako veřejný majetek . Olič chce ukázat, že Ladův život nebyl tak fádní a banální, jak by mohly naznačovat jeho obrázky a jak se všeobecně traduje. Chce chronologicky, navíc detailně sledovat souvislosti života a tvorby, včetně celkové atmosféry doby. Tak jako v jiných pracích, i zde hodlá autor vycházet z fenoménů, které jsou pro umělcovu tvorbu zásadní. Kniha je psána populárně-naučně, s důrazem na analýzu dávno opakovaných pravd a také s důrazem na velké množství nově nashromážděných poznatků. Samotný text doprovází černobílé i barevné reprodukce a fotografie.

Jiří Olič se po předchozích biografiích o Jakubu Demlovi a Josefu Váchalovi rozhodl k dalšímu podobnému projektu. Osobnost Josefa Lady ho přilákala i proto, že dosud neexistuje objektivizovaný životopis tohoto umělce, ač jsou on i jeho dílo (také díky mnoha publikacím, stovkám článků a snadné přístupnosti k jeho ilustracím) dávno vnímáni jako veřejný majetek . Olič chce ukázat, že Ladův život nebyl tak fádní a banální, jak by mohly naznačovat jeho obrázky a jak se všeobecně traduje. Chce chronologicky, navíc detailně sledovat souvislosti života a tvorby, včetně celkové atmosféry doby. Tak jako v jiných pracích, i zde hodlá autor vycházet z fenoménů, které jsou pro umělcovu tvorbu zásadní. Kniha je psána populárně-naučně, s důrazem na analýzu dávno opakovaných pravd a také s důrazem na velké množství nově nashromážděných poznatků. Samotný text doprovází černobílé i barevné reprodukce a fotografie.

Drobné texty s příhodami slavných lidí.