Aleš Opatrný strana 2 z 2

Aleš Opatrný (* 1944), kňaz Pražskej arcidiecézy a zakladateľ Pastoračného strediska pri PA, je známy aj na Slovensku ako vyhľadávaný prednášajúci a exercitátor. Ako vynikajúci a triezvy znalec človeka, aj v tejto knižke upriamuje pozornosť čitateľa na to, čo je v sviatosti zmierenia podstatné. Búra falošné prístupy k spovedi, prináša nové spovedné zrkadlá a usiluje sa poukázať na to, že spoveď má byť predovšetkým stretnutím s odpúšťajúcim a uzdravujúcim Bohom.

„Ten, kdo žije dlouho v manželství, ví, že bez odpuštění to nejde. Jinak by se z manželství stala permanentní válka... Anebo nebezpečné a nepříjemné odcizování se, kdy se už jeden na druhého nezlobí, ale ani neodpouští, nedělají si nic vyloženě zlého, ale dobrého také ne. Na druhou stranu: překonané těžkosti, překonané rozbroje, smíření po hádkách jsou cennými stavebními kameny vztahu. Zkušenost, že lze překonat to, co se snažilo dvojici rozdělovat, je velkou pomocí při každé další roztržce. Odpuštění v manželství není jen užitečná a praktická věc, ale také jeden z důležitých prvků, kterými se tento vztah dále buduje.“ Příprava na manželství z pera P. Aleše Opatrného se nabízela po mnoho let jako pomůcka pražského Pastoračního střediska a posloužila již bezpočtu snoubenců a manželských párů. Ani po letech neztratila svou aktuálnost, proto autor na základě svých zkušeností z pastorace text upravil a doplnil, takže vychází poprvé v knižní podobě.

Čemu mám vlastně věřit? Tuto otázku si dnes člověk klade možná ještě intenzivněji než v dobách minulých. Někdo věří všemu možnému, jiný nevěří ničemu. A čemu má věřit katolík? „Tomu, co je v katechismu,“ odpoví zřejmě klasicky vychovaný křesťan. Ale kde se to tam vzalo, jak se to tam dostalo? A je tam všechno podstatné? A jak souvisí katechismus s Biblí? Tak nám vyvstává otázka po pramenech naší víry. Nejstarší úplný text apoštolského vyznání víry pochází ze 4. století a shrnuje obsah křesťanské víry apoštolské doby. Ale nejde jen o výčet dogmatických výroků. Credo představuje něco jako kmen stromu víry: někde má své kořeny a něco dalšího z něj vyrůstá. Víra je především vztah. A vztah je dynamická záležitost, může nabývat na síle nebo se oslabovat, může a měl by se prohlubovat. Snad k tomu pomůže i tato knížka.

V zásadě všichni vážně nemocní potřebují chápající lidskou blízkost, rozhovory a posílení toho, co je v jejich životě hluboké, nosné a cenné. Tedy péči o to, co dnes zpravidla nazýváme spirituálními potřebami a spirituální oblastí. Poskytovatelé spirituální péče jsou lidé s různou náboženskou zkušeností a s různou církevní praxí. Přesto jsou v mnohém ve velmi podobné situaci. Proto se autor v této knize snaží postupovat od obecného ke specifickému; nejprve se zaměřuje na to, co je ve spirituální péči obecně platné prakticky u všech, a teprve v druhé části přibližuje specifičtější témata z křesťanské a také výslovně katolické teologie i pastorační praxe. Autor je přesvědčen, že duchovní péče o nemocné má především brát zřetel na konkrétního člověka v jeho jedinečném životním příběhu a v jeho specifických potřebách. Pomoci se má dostat každému vážně nemocnému, a to na úrovni a ve formě, která odpovídá jeho životním postojům a okamžitému stavu. Proto se má pomáhající snažit nemocnému porozumět a nevnucovat mu svou vlastní cestu. Aby toho byl schopen, potřebuje dostatečně hluboký a široký pohled na spirituální stránku života, ne jen pohled omezený na oblast vlastních zkušeností a preferencí. Zkušenost zde není podceňována, ani absolutizována. Má být posilována i korigována teologickou prací.

Kniha obsahuje následující studie odborníků z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy: Co soudí církev o člověku? Pokus o shrnutí základních prvků nauky církve o člověku (Dřímal); Psychické problémy a psychická nemoc v pastorační praxi (Bartůšková); Pastorace věřících křesťanů s psychickými potížemi (Opatrný). Publikace je doplněna několika krátkými exkursy doc. Opatrného a výsledky ankety na dané téma, jež byla uskutečněna mezi kněžími.

V současné pastoraci se vyskytují čím dál častěji problémy lidí, které souvisejí s vírou, ale nejsou řešitelné jen cestou zbožnosti, svátostné praxe a sdílení v křesťanském společenství. Nemůže před nimi unikat ten, kdo chce naplňovat zásadní výpověď konstituce O církvi v dnešním světě 2. vatikánského koncilu: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Úkolem pastorace jistě není vše vyřešit, ale spíš doprovázet k lidsky důstojnému zvládání situace ve světle evangelní zvěsti a s pomocí i jiných vědních disciplín než jen teologických. Záměrem je proto upozornit na obtížné oblasti, ve kterých se pastorační péče církve uplatní, vybavit čtenáře prostředky pro orientaci a doprovázení, jestliže se s nějakým méně obvyklým případem setká. K tomu mu mají dopomoci jak aplikované znalosti z pastorální teologie, tak znalosti z jiných, s konkrétní situací člověka souvisejících vědních oblastí. Autor této práce musí sám popravdě říci, že se ve své pastorační službě mnohdy začal zajímat o teoretické znalosti a řešení až poté, co byl s nějakým problémem konfrontován. Tím více mu studium odborné literatury prospělo. Také se mohl snáze a účinněji přiblížit lidským trápením a obtížím.