Chuck Palahniuk

Pekelná jízda podle Chucka Palahniuka! Třináctiletá Madison vidí a slyší vše, co si zamane, vše, co se na světě šustne. Tímhle způsobem se vrací do vlastní minulosti. Jenže to má logický háček: pro živé je neviditelná. Mrtvá Madison nám ze své adresy [email protected] posílá zprávy… Jak to bylo s dědečkovým penisem, telefonáty z onoho světa či z planetárním bohatstvím jejích rodičů? Vše, na co jste se báli zeptat…

Je deset let po událostech z kultovního Klubu rváčů.Tyler Durden je mrtvý. Zůstal jen vypravěč původní knihy, který se uzdravil, oženil s Marlou, má syna, bezvýznamnou práci, a polyká prášky aby to takhle zůstalo. Jenže Marla má jiné představy o perfektním manželství a úžasném sexu. A tak začne prášky nahrazovat neškodným placebem. A Tyler Durden se začne opět probouzet k životu. Sám Chuck Palahniuk, autor kultovní knihy, sedl a napsal druhý díl – a to pouze v komiksové podobě! Ta mu umožňuje ještě víc pracovat s žánrem. Zvlášť, když má k ruce cenami ověnčeného kreslíře Camerona Stewarta. Je to pokračování, ve které jste se ani neodvážili doufat – a vezme vás ještě dál, než byste si přáli.

Autor se opět nebojí provokovat a nadhazovat kontroverzní témata originálním způsobem. Tentokrát se pustil do neotřelé teorie o tom, že pro nejlepší možné fungování společnosti je nutné, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva držely pospolu podle své příslušnosti. Ať už jde o bílé, černé nebo homosexuály. Reorganizace společnosti je nutná proto, že v současném světě přebývá mladých mužů, kteří by jinak museli narukovat a zemřít ve válce. Přebytek mladíků bez perspektivy totiž nahrává matriarchálnímu uspořádání, což není dlouhodobě udržitelné a výhodné. Mladé muže je potřeba zaměstnat něčím pořádným, třeba převzetím vlády a přerozdělením pravomocí, dohledem nad dodržováním nových pravidel, sledováním seznamů či řezáním uší. Den přizpůsobení se blíží.

The boldest book in a long while from an author not exactly unaccustomed to boundary-pushing...ace.' --Grazia'it's

Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo – místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo „cizí“ vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v krvi spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. Zločiny proti celé skupině obyvatel. Spása má dost blízko k apokalypse. Palahniuk pokaždé zabrousí do jiných vod… V tomto díle se soustředí na grafologii a také na choroby slavných umělců. Za klíčovou větu Deníku můžeme považovat Kde berete inspiraci? Obrazy Misty Marie Wilmotové vznikají z čiré bolesti. A z donucení.

Chuck Palahniuk bemutatkozó regénye egy új generáció valóságos bibliája lett. Névtelen kisember hőse lélekölő hivatali munkáját és fogyasztói rabszolgalétét megelégelve lázas ámokfutásba kezd, fészekrakó életmódját előbb önpusztító párharcokra, majd nagyvárosi terrorakciókra cserélve, a háta mögött hagyott nagy amerikai Álmatlanságból mind közelebb sodródva a totális tagadás tébolyához. A Harcosok klubja egyszerre adrenalindús akciófolyam, csavaros thriller és szívszorító románc, de mindenekelőtt egy kíméletlen önvizsgálat története: kis anarchista szakácskönyve nem a jóléti társadalom felszámolásához kínál kétes hitelű recepteket - oldalain inkább a menekülés lehetőségeivel, majd lehetetlenségével történő szembesülés revelatív erejű krónikája pereg másodpercenként 24 filmkockás sebességgel. Nem csoda, hogy a kultuszkönyvből - 1999-ben, David Fincher rendezésében - ragyogó kultuszfilm is készült.

Povídky Chucka Palahniuka doprovozené ilustracemi proslulých komiksových autorů, které si můžete sami vybarvit. Ideální omalovánka pro dospělé!

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Svatý Nestřeva, Kníže Vandalů, Dohazovač, Hajzldáma… Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o prežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání si krátí vyprávěním příběhů…

Povídky Chucka Palahniuka doprovozené ilustracemi proslulých komiksových autorů, které si můžete sami vybarvit. Ideální omalovánka pro dospělé!

V barvité galerii Palahniukových vyšinutých hrdinů zaujímá jedno z předních míst protagonista románu Viktor Mancini. Aby mohl platit nákladnou lékařskou péči své matce, vymyslí důmyslný plán: v restauracích předstírá, že se zalyká jídlem, a lidé, kteří jej pak zachrání, jsou tak nadšeni svým hrdinstvím, že jej po léta finančně podporují. Dochází také na terapeutická sezení, kde se lidé chronicky závislí na sexu snaží své mánie zbavit - Viktor zde ale spíš než léčbu hledá nové partnerky a nezvyklé sexuální techniky. Roku 2008 byl podle scénáře Clarka Gregga natočen stejnojmenný film.

Román pro tři pornoherce a jednu asistentku. Termínem "snuff" se označují ilegální pornofilmy, v nichž je zachycena vražda či zabití. Nebo předstírání téhož, ale to už není ono. Jde o žádané zboží na trhu. V Palahniukově románu jde o smrt netradiční a přízračnou - jinak to ani u něj být nemůže: slavná pornoherečka Cassie Wrightová chce překonat stávající rekord v souložení s muži, který vytvořila annabel Chong. Ta za deset hodin absolvovala 251 milostných aktů se zhruba sedmdesáti muži. Cassie nechce podvádět, a tak hodlá obsloužit rovných 600 mužů. A smrt? Podle Palahniuka nedokáže lidské tělo zvládnout takovou zátěž, herečka předpokládá, že při tom zemře na embolii. Cassie chce utvořit rekord na věčné časy: doufá, že když při něm zemře, oficiální místa honbu za dalšími rekordy zakáží a její výkon zůstane navždy nejlepší. Každý z oněch 600 mužů má svůj specifiký důvod. Číslo 600 je bývalý slavný pornoherec Branch Bacardi, který s Cassie, které je skoro čtyřicet, natočil spoustu scén. Číslo 137 by si Cassie chtěl vzít a pořád se dopuje viagrou. A číslo 72 je její odložený syn, jenž touží po setkání s matkou. Všichni tři čekají v místnosti k prasknutí nacpané dalšími muži, kteří se udržují neustále připraveni k akci, v čemž je podporují i slavné filmové kousky z profesionální minulosti hlavní aktérky. Show může začít. o o Americký prozaik Chuck Palahniuk (1962) vystudoval žurnalistiku. Kultovní Klub rváčů byl zfilmován. Další, čtenářsky veleúspěšné romány: Program pro přeživší, Zalknutí, Ukolébavka, Deník, Strašidla.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.