Radmila Pavlíčková

Otázka, jakým způsobem lze dosáhnout spásy, představovala pro člověka raného novověku tíživý problém. Jednotlivé konfese nabízely laikům odlišné teologické varianty této ústřední otázky pozemského života a využívaly pestrou škálu prostředků, jak svou verzi cesty ke spáse vysvětlit prostým věřícím. Důležitými událostmi, při nichž docházelo k intenzivnímu poučení věřících, byly umírání, smrt a rozloučení se zesnulým na pohřbu. Pohřeb a komemorativní média se staly důležitou součástí konfesní výchovy, propagandy, někdy též konfrontace a utváření konfesně konotované památky na zesnulé. Mezi ně patřila mimo jiné tištěná pohřební kázání – drobné knížky o několika desítkách stran, jež obsahovaly výklad teologických pravd v kombinaci s informacemi o zesnulém a jeho životním příběhem. Kniha přináší srovnání vybraných pohřebních kázání z druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století z různých konfesních prostředí a snaží se ukázat, jakým způsobem a pomocí jakých prostředků se toto médium stalo součástí konfesní disciplinace obyvatel, a posoudit, jaký význam mělo v kontextu jiných médií náboženské výchovy a konfesní polemiky a v kontextu utváření paměti na zesnulé.

Cílem autorského kolektivu bylo zjišťovat, jak je obraz konvertity a konverze utvářen v různých typech textových a vizuálních pramenů, u různých vyznání, v různých sociálních skupinách a profesích a za konkrétních sociálních, geografických a náboženských podmínek Ve starší době znamenala konverze buď obrácení od odlišného náboženství ke křesťanské víře, nebo návrat heretiků zpět k ortodoxii, případně vnitřní obrácení, spojené se vstupem do kláštera a zaslíbením Bohu. Od reformace byl možný také odchod věřícího z jedné západokřesťanské konfese a vstup do jiné. Společnost, která se dříve vyznačovala univerzálně platným náboženstvím a autoritou jediné církve, se rozpadla do různých skupin, které si nárokovaly věroučnou pravdu a upíraly ji ostatním. To oproti zkoumání konverzí ve starším období, v němž jsou důležitým tématem zejména konverze od judaismu, případně islámu, rozšiřuje významně škálu témat, problémů, pramenů i kontextů, a vysvětluje, proč je výzkumu konverzí věnována intenzivní pozornost zejména na poli raně novověkých dějin. Cílem autorského kolektivu bylo zjišťovat, jak je obraz konvertity a konverze utvářen v různých typech textových a vizuálních pramenů, u různých vyznání, v různých sociálních skupinách a profesích a za konkrétních sociálních, geografických a náboženských podmínek

Česká multikonfesní společnost se musela ve dvacátých letech 17. století, po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, během několika málo let proměnit v oficiálně jednotně katolickou zemi. Většinově nekatolická společnost volila mezi rychlým a často vnějším přestupem ke katolictví, nebo odchodem do exilu. Otázka konfesní příslušnosti a konverze se dostala na několik málo let do centra pozornosti celé společnosti. Jak lidé, kteří zažili první léta násilné rekatolizace, popisují ve svých pamětních zápiscích svou vlastní zkušenost s náboženskou proměnou a konverzemi? A jakou roli měla religiozita a konkrétní konfesní příslušnost v životě lidí v období konfesionalizace? Z první poloviny 17. století se zachovalo několik desítek více či méně rozsáhlých pamětních zápisků mužů různé sociální příslušnosti pocházejících z různých míst Čech a Moravy. Některé byly dříve zpřístupněné v edicích, jiné jsou dochovány rukopisně. Vedle stručných glosátorů aktuálních událostí, například formou přípisků do Veleslavínových Historických kalendářů, je mezi nimi i několik, dá se říci, grafomanů, kteří tvořili své texty souvisle několik desítek let, psaní pro ně bylo rutinní každodenní činností a patrně v zachycování pamětihodných událostí nacházeli zalíbení a uspokojení.