Jiří Pechar

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií. Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského. Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Freud nikdy nenapsal skutečnou učebnici psychoanalýzy. A tak se tomuto účelu nejvíc blíží jeho přednášky. Jejich první řadu přednesl mezi lety 1915 a 1917 v posluchárně Vídeňské psychiatrické kliniky tak, aby je pochopili i posluchači bez hlubšího psychiatrického vzdělání. Jeho způsob podání je živý a projevuje se v něm Freudova schopnost didaktického myšlení. Stavba přednášek vychází z toho, co je každému bezprostředně známo z vlastních prožitků. Tématem jsou tři klasické oblasti psychoanalytického zkoumání: chybné úkony, sny a neurotické symptomy. Přednášky jsou skvělým přehledem poznatků tzv. překladatelského období psychoanalýzy. Freud na tento projekt navázal v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy z roku 1933, ačkoli tato řada už nikdy před posluchači přednesena nebyla. Freud zde své poznatky reviduje a doplňuje a představuje mimo jiné strukturální model psychiky. Jedná se o nejpřekládanější Freudovo dílo, které dodnes patří k povinným textům všech výukových psychoanalytických institutů o ideální úvod k poznání psychoanalýzy, jak jej může podat jen jeho tvůrce sám. Sigmund Freud (1856-1939), vídeňský neurolog a psychoterapeut, zakladatel psychoanalýzy.

Román Naruby, považovaný za „bibli dekadence“, odráží atmosféru francouzského fin de siecle. Jeho hlavním hrdinou je poslední potomek starobylého rodu des Esseintes, který – znuděn zhýralým a rozkošnickým životem a zhnusen celou společností – opouští Paříž a uchyluje se do samoty. Líčení jeho životního stylu, který dovádí až do absurdních důsledků, představuje jakýsi katalog dekadentního estétství: des Esseintes se věnuje četbě vzácných knih, degustaci vybraných jídel, výrobě parfémů či pěstování bizarních květin. Neustálé umělé jitření smyslů však zhoršuje jeho nervovou chorobu a zvyšuje pocit přesycenosti. Huysmansovo dílo zásadně ovlivnilo tvorbu autorů konce 19. a 20. století a svým analytickým zaujetím pro nitro hrdiny i omezením děje na nejzazší míru předjímá vývoj techniky moderní literatury. Text románu nově doplňujeme autorovou předmluvou, již napsal po dvaceti letech od prvního vydání a v níž zasazuje Naruby do kontextu svého dalšího díla a vysvětluje okolnosti, které vedly k jeho vzniku.